Chodov - Hanka

15.08.2016 15:24

Už, když se mi dostal do rukou program vystoupení Evy a Vaška v roce 2016 a byl tam i koncert Evy Adams v kostele v Chodově, věděla jsem, že si to nemohu nechat ujít. Navíc ještě odpoledne bude koncert na náměstí, tak to bude den plný hudby a písniček, které mám ráda. A tak jsem plánovala. V jednom dni se to přece stihnout nedá, tak si objednám ubytování v Chodově a plánuji si návrat domů až druhý den. No a teď je noc ze 13. na 14. srpna, kdy mám spát v Chodově, já jsem doma, ale nezaberu a nezaberu. Těch dojmů je tolik, že sice počítám ovečky, ale mezi nimi se motám chvíli na náměstí, chvíli v kostele a také v autě s Evou a Vaškem, kteří mě vzali s sebou zpět do Prahy, a tak už v půl desáté čekám na metro a těším se, že půjdu brzy spát, když můj dnešní den začal už v pět hodin ráno. No a ty spočítané ovečky mě nakonec vyšouply z postele - ony nejspíš spí - a já čučím ve tmě do svítící obrazovky a píše to snad samo. Nejprve se hned na nádraží u automatu na kávu přesvědčuji, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Přišli jsme k automatu současně s cizincem, kterého jsem pustila u kávovaru před sebe, vždyť já jsem doma a on je host, tak má přednost. Usmál se, pokynul ještě rukou a odešel s kávou. No a já sypu penízky do automatu a na displeji, který se mnou hovoří, vlastně píše výjimečně česky, čtu – čekejte, doplňuji vodu. A tak si představuji tu spoustu trpaslíků, kteří v tom automatu běhají a kávu nám připravují, protože jinak fakt nevím, jak by se ta káva mohla udělat sama. Ale dnes trpaslíci nemají vodu a také už si sebrali moje korunky a nechtějí vrátit. No páni, holka, už jsi přišla o víc, tak oč jde, krásný den máš před sebou. Odcházím k druhému automatu a tam již trpaslíci pracují na 100%. Těch káv bude dnes ještě víc, tak proto chci jen kávu z automatu a ne ty předražené v různých kavárnách světových značek na pražském nádraží. Jen je mi záhadou, že ty kávy chutnají stejně, drahé jako ty "automatické". A tak odcházím konat další dobré skutky. U vlaku radím postiženému, proti mému věku, mladíkovi, do kterého vlaku má nasednout a ouha, už se chytil, usedá se mnou v jednom kupé a chce si povídat. A že umí, semele páté přes deváté a je k nezastavení a také už vím, že jede až do Chomutova a to je víc, než polovina mojí cesty. No, co já budu dělat? Nechci si povídat, ale také se mi nezdá nejlepším řešením se zvednout a přesednout do jiného kupé, když si mladík právě stěžuje na mezilidské vztahy a jeho složitý život. A tak jen kývám hlavou, sem tam něco prohodím a myslím na to, že je dnes třináctého, tak co bych chtěla. To horší si vytrpím teď a to lepší teprve přijde. A taky přišlo - další mladík - a s mobilem. Začal obvolávat nejspíš všechny známé, které měl v seznamu. A jeho hovory byly nepřeslechnutelné. Ale teď přišla moje chvíle. Vytáhla jsem z tašky MP4, sluchátka do uší a mám to jasné. Ti dva už se mezi mobilováním baví mezi sebou a já jsem z toho venku. A protože hudby si dnes ještě užiju, poslouchám mluvené slovo. A kdo by chtěl vědět, co poslouchám? Mám nahranou knížku o Evě a Vaškovi Co Čech, to muzikant, kterou namluvil pan Krampol a tak se posloucháním o nich připravují na setkání s nimi. A protože to poslouchám po delší době, zcela mě to pohltilo a už mi vůbec nevadí, co se děje v kupé. Navíc venku za okny je krásná příroda, a protože tuto trať moc neznám, dívám se ven a je mi dobře, i když je třináctého. A těším se. 

V Karlových Varech i mě zazvoní mobil a jako vždy mě srdce poskočí, když vidím, že volá Eva. "Tak jak se ti cestuje," zazní otázka a já se dozvím, že oni už se také chystají stavět aparaturu v kostele a tak mám přijít za nimi. A tak vcházím do kostela a stíhám i konec sobotní mše, kde na závěr mluví i pan starosta a zve všechny na večerní koncert Evy Adams. Miluji kostely, kamkoliv přijedu a je tam kostel, jdu se tam podívat. Je tam něco, co mě vždy přitiskne k zemi a pokud bych byla na něco namyšlená, pošle mě to do těch správných mezí. Pokoru a nejspíš i malichernost svého bytí si vždy uvědomím v těchto nádherných prostorách. A také to, že nemusí být člověk tak silně věřící, aby chodil do kostela pravidelně, že nemusí věřit, že Pán Bůh existuje, ale měl by žít, jako by existoval a věřit tomu a nejspíš se i bát,  že vše špatné, co v životě provedl, mu bude jednou odečteno a naopak vše dobré přičteno. Já spíš věřím, že mě opatrují andělé, i když si někdy myslím, že mívají velmi dlouhou dovolenou. A tady jsem spočítala hned 6 andělů a večer k nim přijde i sedmý - zpívající.

No ale ještě je připraven odpolední koncert, všechna sedadla jsou už plná, ale poslouchat se dá i ve stoje. Hodně lidí stojí, náměstí je plné, lavičky okolo také, fotí se, podepisuje, prostě prima odpoledne. Eva s Vaškem hrají celou hodinu bez přestávky, a protože na ně svítí po celou dobu sluníčko, musí to být velmi náročné. Ne, že by nemohli být skryti před sluníčkem na podiu, ale hned při první skladbě oba schází dolů ke svým posluchačům. 

Před večerním vystoupením je pauza na jejich odpočinek, ale má to k relaxu hodně daleko. Oba stále něco zařizují a s někým mluví, a tak na opravdový odpočinek si Eva našla jen pár minut, kdy sedíme venku, každá na jednom konci lavičky a… mlčíme - s Evou se ale hezky i mlčí. 

Vracím se do kostela půl hodiny před koncertem, kupuji vstupenku a paní, která ví od rána, že k Evě a Vaškovi patřím, se dvakrát ptá: "Vy si opravdu chcete koupit vstupenku?" Samozřejmě, přijela jsem na koncert Evy Adams, a tak si ho chci taky zaplatit a tím i podpořit třeba další její pozvání k vystoupení v Chodově. Dostávám hezkou vstupenku s programem koncertu Evy Adams. I to muselo organizátora něco stát. Někde mají vstupenky jako lístky do šatny, ale tady je vidět, že si s tím dal někdo práci. 

Sedám si do první řady, prozatím je tam i Vašek a už zase něco nového plánuje a vymýšlí, jeho energie je nějak nevyčerpatelná. Ráda bych věděla, jak to dělá, ale nejspíš mi to neprozradí. Celý koncert se bude natáčet a já, protože sedím nejblíže všemu, dostávám rychlé školení, co budu dělat. Je přede mnou krabička, a tak se uklidňuji, že tam bude jen ležet, ale ne. Už slyším Vaška, jak říká: “Až na tebe mrknu, tohle zmáčkneš jednou, pak podruhé a až to skončí, tak zmáčkneš tohle." No nazdar, já, která věřím, že kávu z automatu mi vaří uvnitř umístění trpaslíci a jiný oddíl trpaslíků pracuje i v televizi - a teď tohle. Začínám se klepat nejen zimou a v tom přichází Eva, dává si ke mně vodu s pitím a říká: "Až na tebe mrknu, podáš mi vodu." No tak to zvládnu, ale protože na mě bude mrkat celá tam přítomná Ševčíkova rodina, tak zatím nevím, jak si poradím s tím, když mrknou oba najednou? No, ale pak přichází moje největší životní víra, že vždycky všechno nějak dopadne a už jen sedím, klepu se a čekám. Jak to dopadlo s natáčením zatím nevím, ale Eva fakt dostala pití vždy, když chtěla. 

A večerní koncert? Nádhera, nádhera, kterou umocnila atmosféra kostela, jeho akustika a nakonec i všichni posluchači, kteří si přišli poslechnout dar, který dostala Eva od někoho - od Pána Boha? Od andělů? Nevím, ale je tady a je i nás všech, kteří ho rádi posloucháme a na Evě je, aby ho opatrovala a předávala s ním radost a třeba i slzy a dojetí z poslechu. Znám všechny písničky, které včera zazněly, ale v kostele to znělo jinak, řekla bych  přímo nebesky. No, jak jinak, zpívající anděl, ani nemůže znít jinak. A potleskem vestoje to dali nádhernému hlasu najevo i všichni posluchači. Jsem ráda, že jsem tam mohla být. 

 

Hanka