Chotěboř 7. 6. 2015

10.06.2015 11:50

Nedělní ráno snídáme s našimi hosty, kteří u nás přespali po tanečním večeru Hospůdce a pomaličku se připravujeme na další naše vystoupení. Je opět krásný den. Obloha je jako vymetená, slunce pálí. Tento týden je to počasí vyloženě ukázkové. Sedáme do auta s dobrou náladou. Vašek vytáhl kraťasy. Do navigace zadávám jméno města Chotěboř. Nejedeme sem poprvé. Po pěti letech tu budeme zase vystupovat. Projíždíme Novým Městem na Moravě a směřujeme do Žďáru nad Sázavou. Obloha není již tak blankytně modrá. Ale snad to vydrží, dnes hrajeme venku. Je to vždy tak trošku risk. Pořadatel má info a stále sleduje radar. Mají připravenou mokrou variantu, kdyby náhodou pršelo, akce se přesunuje z letního areálu do sokolovny. Vjíždíme do Chotěboře a já si vzpomínám. Poprvé jsme tu hráli v kině, to bylo dva roky po sobě, pak následoval tento letní areál, pak sokolovna a pak ještě třikrát v sále na hotelu. To je pěkná bilance, myslím si. A dnes se sem vracíme po pěti létech. Areál je pěkně posečený. Dřevěné jeviště pro muzikanty je kryté. Pořadatelé rovnají stoly a lavice. Čas máme výborný a ještě k tomu máme s sebou pomocníky. Jsou tu SURFáci z Krkonoš, kteří včera tancovali v Hospůdce a po cestě domů si zaskočili na náš koncert do Chotěboře. Sluníčko je vcelku intenzivní a po krátké chvíli si hledám trošku stínu. Areál se plní. A tak stejně jako já, všichni hledají stín. Přenášejí si lavice, stoly a židle tam, kde je trošku chládek. Hned je to o něco lepší. Vysoké a košaté stromy jsou dnes záchranou. Pivo teče proudem a chlazené nápoje jdou na odbyt. Jsou tři hodiny a to je náš čas. „Oheň touhy“ je první skladba. Po ní následuje mnoho dalších, dnes nemám šanci moc mluvit. Vašek hraje jednu za druhou. A já zůstávám celou hodinu dole v publiku. Dnes chodím z jedné strany na druhou, to proto, abych se dostala ke všem našim příznivcům. Sotva dojdu na jednu stranu, už cítím, potřebu se vrátit aspoň do středu tanečního parketu, aby i ti, co si sedli pro košaté stromy po mojí pravice, trošku viděli. Publikum je velmi pozorné, nikdo se nebaví, je to nedělní koncertní odpoledne. První půle je sestavena z romantických melodií a hlavně také z novinek a z těch písní, které ještě nejsou natočené. Druhá půle koncertu je ve znamení zpívacích písniček. O přestávce jsem dostala několik hudebních přáníček a tak Děti z Pirea, Bílé růže z Athén, Cappuccino  a další potěšily ty, kteří si o písničky přišli říct. Druhou půli jsme o něco protáhli. Máme zprávy, že by v 17.45 mělo začít pršet. Dívám se na hodinky, je 17.25, zvedá se vcelku veliký vítr. Koukám na oblohu, která vypadá jako před bouřkou. Ještě chvilku by to mohlo vydržet. Vítr zesiluje na své intenzitě. Tak, jak nám všem bylo horko, nyní je mi zima. Je přesně 17.30 a my končíme náš dnešní koncert poslední písničkou. Loučíme se se všemi, co za námi dnes přišli. Lidé nám mávají a opouštějí areál. Jeviště se rázem naplnilo našimi kamarády, kteří nám pomáhali vše zabalit, kdyby náhodou začala bouřka. Mám dojem, že dnes jsme zaznamenali rekord v balení hudebního aparátu. Je to k neuvěření, ale Vašek zavírá auto a já opět koukám na hodinky. 10 minut a vše je v autě. Nyní si klidně může pršet. Ještě chvilenku posedíme a pomalu se odebíráme domů. Po dešti, nebo bouřce ani památky, opět vysvitlo slunce, které nás doprovází na cestě domů.