Florida 16. 3. 2015

18.03.2015 09:50

Ahoj kamarádi, SURFáci, čtenáři. Na začátku psaní se vždy sluší pěkně pozdravit. Tak vás tedy zdravím a to s radostí. Také vám mnohým děkuji za vaše písemné reakce. Věřte, že to povzbudí a jestli mohu být lehce neskromná, tak to udělá i velikou radost.

Možná bych mohla navázat na své poslední řádky z minulého článku. S rybami jsme se poprali docela dobře. Vcelku jsem se musela až smát, kolik z vás se mě ptalo, zda i já jsem ryby jedla. Ještě když mě Vasil vysvětloval, jak ryby zabít, tak mi také řekl, že je mám obalit v kukuřičné mouce. Tu jsem samozřejmě doma neměla, ale jela jsem ji hned koupit. Vašek mi řekl, abych vzala hrubší, pokud budou mít. Tak se také stalo. Když připravoval večeři pro naše přátele, rybu v mouce obalil. Ano, čtete správně, Vašek ji připravoval. Je pravdou, že při konzumaci to všem v ústech lehce křupalo. Vašek byl spokojený a naši hosté? Nevím, zda ze slušnosti kývali, nebo jim to opravdu chutnalo. To se asi nedovím. No ale po týdnu jsme měli druhou návštěvu. Opět je sobota. Přes týden bychom to časově nestihli, Evička přijde ze školy po třetí hodině odpolední a to nám nastává veliké učení. Nejdříve si píše domácí úkoly do americké školy a pak nastává ten okamžik, kdy se měním na nekompromisní učitelku. Pokud bych se měla ještě jednou narodit, tak vím, co bych určitě nedělala. Právě se učíme druhy přídavných jmen – tvrdá, měkká a přivlastňovací. Vzory mladý, jarní, otcův a matčin. Pěkně si to celé musím opět zopakovat. Ve vlastivědě jsme to brali hopem. 1. světová, 2. světová, únor 48, Pražské jaro 68, Sametová revoluce. Nejvíce ji zajímalo, když jsem se ji snažila vysvětlit, co to bylo znárodňování. Uváděla jsem jí přiklad. Tak někdo přijde k nám domů a řekne: „ Vy už tady bydlet nemůžete, bereme vám vaše studio, které bude ode dneška nás všech.“ Na to mi odpověděla: „Ale to je přece nespravedlivé.“ „Ano, je to nespravedlivé, ale tak to nějak bylo.“ Potom se zastavila u fotky Václava Havla, chvíli se na něj dívala a potom se zeptala: „S tím Václavem jsi se viděla na živo?“ „Ano“ a trošku jsem si zavzpomínala. Když nás pozval Karel Gott na své narozeniny do Sazka arény, trávili jsme tam tři dny, zkoušky zvukové, kamerové, generálka atd. Vašek měl společnou šatnu s Michalem Kocábem a vcelku si rozuměli a dá se říct i spřátelili. Asi po měsíci byla oslava již bez zpívání v hotelu Ambasador na Václavském náměstí. Sem byli pozváni všichni, kteří v Sazka aréně účinkovali. Přišel i Michal Kocáb a doprovázel už tehdy nemocného Václava Havla. Jak nás uviděl, hned se k nám hlásil a také nás zároveň představil bývalému prezidentovi. Zazněla dvě slovní spojení, Eva a Vašek a Bílá orchidej. ON věděl. Na ten okamžik nezapomenu. Evička ani nedutala, jen po mém vyprávění dodala. „To je tak hrozný, proč jsem tam nemohla být i já?“

No, každopádně jsem se lehce vzdálila od tématu. Pokud máme jít na návštěvu, nebo má někdo navštívit nás, vše koncipujeme na víkend, abychom mohli být všichni tři pohromadě. Takže je další sobota a my čekáme hosty. Bylo domluveno, že vytáhneme ryby z mrazáku a Vašek je opět připraví. Jenže, v současné době připravujeme Surfácké listy, programy pro rok 2015 – 2016 a také děláme zcela nový katalog. V praxi to znamená, že Vašek sedí u PC, vymýšlí texty, které zapisuje do PC, hned je posílá Lence do firmy, ta je připravuje Davidovi do grafiky. Jakmile je proces ukončen, vzápětí to dostáváme nazpět a hned provádíme kontrolu. Ze své zkušenosti vím, že je to práce tak na 10 dní. Možná to zní neuvěřitelně. A tak příprava ryb se stále odkládá. Vím, že Vaška nemohu rušit. Přešlapuji na místě a přemýšlím, jak tu rybu chytit. Nasadila jsem si na ruku igelitový pytlík a velmi neochotně jsem sáhla do dřezu, kde ryby ležely (už to byly pouze filety, ale já stále vidím ty oči a otevřené pusy). Já to snad nedokážu. Nasazuji si na ruku ještě jeden pytlík v domnění, že to bude lepší. Když si nyní vybavuji, jak jsem s masem zápasila a nakládala je kořením, potírala česnekem, musím se smát, ještě že mě nikdo nepozoroval. Každopádně jsem je neobalila do kukuřičné mouky, ale do krupice, kterou jsem si smíchala s červenou paprikou. Rybičky jsou naložené. Nyní přeskočím čas. Už si Vašek nabírá na svůj talíř včetně našich hostí. Já mám k večeři rizoto. Po dvou soustech, které Vašek pozřel, mě vyslovil pochvalu, během večeře chválami nešetřil. A ještě i po večeři. Byla jsem v sedmém nebi, no holky, umíte si to představit, když vám manžel pochválí několikrát za večer jídlo. Také dodal: „Na to, že ryby vůbec nejíš a nechutnala jsi, je to výborné a delikatesní.“ Stejně ale, když nyní píšu své nedávné zážitky, tak si tak trošku říkám, co když ten Vašek je takový diplomat, že ty pochvaly směřuje tak, že ty ryby ode dneška budu muset dělat jenom já. Že by to bylo jako s balením kufrů na naše cesty? Pamatujete si to, když mi říká: „Evo, ty umíš ty kufry tak dobře zabalit….“

Možná jsem se již zmiňovala, že zde nemáme auto a to zcela záměrně. No někdy je to hodně náročné, ale co by člověk pro své tělo a zdraví neudělal. O víkendech Vašek většinou plánuje nějaké výjezdy, Evička vzdoruje, mimo jiné puberta je už tady a já bojuji. V neděli jsme vyjeli se vykoupat do bazénu. Vzali jsme si kartičky z minulého roku, to si nás dávali do počítače, bydliště, datum narození atd. Jsme na místě. Sluníčko nás za tu cestu pěkně vyhřálo, už se nemůžeme dočkat, jak se ovlažíme ve vodě. Jdeme přes recepci, podávám paní kartičku. Paní mi sděluje, že je propadlá, to vím, a že budeme muset zaplatit, to také vím, Vašek jako důchodce 2, Evička jako dítě 2 a já jako dospělý 4 dolary. O všem jsem věděla dopředu a tak souhlasím. Ale paní po mě chce ID, tedy průkaz totožnosti. No ten si s sebou do bazénu neberu. A když ji říkám, že všechny nacionály má v PC, s razantností tvrdého policisty jednoznačně říká, že taková jsou tu pravidla. Odcházíme velmi smutní. Na druhou stranu musím říct, že na co by byly zákony, kdyby se nedodržovaly. Již několikrát jsem se setkala s podobným jednáním, mě jako Čecha to udivuje, protože u nás jsou zákony na to, aby se porušovaly, zde ne. Tak a co teď, den jako vymalovaný, přece nepojedeme domů. Sedáme na kola a slyšíme z dálky muziku. Jedeme blíž, abychom zjistili, co se děje. Na protější straně silnice se koná nějaký festival. Kývli jsme na sebe a jedeme tam. Stánky s jídlem a pití, podium, kde zpívají děti a hodně moc atrakcí (kolotoče, twistry a všemožné nepopsatelné stroje, co nesmyslně hází s lidmi sem a zase tam a nahoru a dolů a vzhůru nohama). Čekám, kdy se Evička ozve. Už je to tady. „Tati, co říkáš, mohla bych jít tam na tu loď?“ Jen jsme se na sebe podívali. Projíždíme velikým parkovištěm, máme kola, takže se dostaneme všude. Vašek našel u stánku s občerstvením jednu volnou lavici. Parkujeme kola a sedáme si. Kolem je vcelku rachot a linou se tu samé vůně z různých pokrmů. Jdu se s dcerou podívat, jak to tu chodí. Jeden lístek 1,25 dolarů. Jedna atrakce stojí 5 lístků, druhá 7 lístků třetí 10 lístků, je to různé. Tak se to snažím dceři lehce zaokrouhlit na koruny. Chvíli přemýšlí a po chvilce říká, no tak jedna jízda 200,-, tak mami, aspoň jednou. V tom okamžiku potkává spolužáka ze třídy, který ji prozradí, že když si koupí za 20 dolarů pásku na ruku, tak může jezdit až do zavírací doby, tedy do 17. hodiny odpolední. S touto zprávou utíká za Vaškem, je rozhodnut. Dostává 20 dolarů a vrhá se do náručí kolotočů. Každých 15 minut se nám chodí hlásit. A tak jsme s Vaškem strávili neděli u jednoho stolu, během dne si přisedlo nespočet lidí, kteří si sem přišli sníst, co si koupili u stánku. Evičku jsme udělali šťastnou a co je cílem rodičů? Mít šťastné dítě. Samozřejmě mě přemlouvala, abych s ní šla na nějakou atrakci, ale já se na to nemohla ani dívat, jen z toho pohledu se mi točila hlava. Pozorovali jsme dění kolem. K bazénu jsme si vzali texty ke scénáři a tak jsme si tu práci udělali na pouti. My jsme s Vaškem zářili také štěstím, to bylo v okamžiku, když jsme přijeli domů do klidu a ticha.

Být v USA a nedát si steak, by nebylo správné. Samozřejmě, že bez steaku se člověk obejde, ale… Nebudu vám popisovat jak chutná, protože bych musela asi odložit mé psaní a jít si něco lehce zobnout do ledničky. Jedním slovem byl vynikající. Co je prima, že si můžete vybrat velikost dle nabízeného výběru. 9oz, 12oz a 16oz. Všichni u stolu jsme si zvolili zlatou střední cestu a to byla dobrá volba. Na večeři nás pozval kamarád Ivan, známe se již několik roků, mimochodem nás také vzal na pomerančovou farmu. O tomto našem zážitku vám napíši do letních Surfáckých listů. Vrátím se ještě do steak hausu, kde byla velmi příjemná atmosféra. Dřevěné stoly, a že jich tam bylo hodně, jsou všechny obsazené. Mladí, staří. Zkrátka ti, co si pochutnávají na dobrém jídle. Cítíme se tu s Vaškem oba dobře, nic nobl, nic extra, příjemná „hospodská“ atmosféra. A co je také příjemné, mají tu velmi dobré pivo (tedy na zdejší poměry). Ráda si dám dobré pivo k jídlu, ale zde mají samé light – lehké, nažloutlá voda, která připomíná pivo jen z veliké dálky. A tak od teď již víme, když přijde chuť na jazyk, jakou značku si dát. A další, pivo nám přinesli ve sklenici s větším obsahem než je 0,3, což je tu normální míra. No zkrátka jsme tu byli jako doma. U stolu s námi sedí kromě Ivana i další známý Frank se svojí ženou. Frank se baví tím, že zpívá karaoke. Doma má mini studio, aparaturu a neuvěřitelné množství písniček formou karaoke. Tedy má hudební podklady, do kterých, nebo na které zpívá písničky. Je již v důchodě a tak se tím baví. Chodí i vystupovat. Tento druh zábavy je tu vcelku rozšířen v mnoha restauracích, barech a klubech. Také se po večeři nijak nezdržujeme. Nasedáme do auta a odjíždíme na další akci. Nechám se překvapit, ale vzhledem k tomu, že jsme ve společnosti muzikantů, tak předpokládám, kam budou směřovat naše kroky. Zastavujeme na parkovišti před nízkou budovou posazenou v pěkném zeleném prostředí. Vystupujeme a za pár okamžiků si sedáme k dlouhému stolu. Kolem mě lidé postávají a popíjejí, většinou drží v ruce láhev piva. Jak ženy, tak muži. Místnost má tvar „L“, přesně v místě rohu stojí muž a zpívá. Registruji, že zpěv je lehce, no jak to nazvat. Nemám ráda, když někdo o někom říká, že zpívá falešně. Vím, někomu je dáno a někomu ne. A také zpěv, který se line z reprobeden, řekněme, že není takový, jako slýcháme normálně z TV nebo rádia. I když v současné době je možné cokoliv. Každopádně po skončení písničky zní potlesk a muž se štěstím ve tváři pokládá mikrofon a na jeho místo přichází žena a již zpívá. Číšnice nám přináší pití, přede mne staví dvě sklenice vína, obracím se na Ivana, bez zaváhání mi odpovídá. Teď je „happy hour“, vím, ten výraz jsem si již několikrát zažila. Majitel restaurace vyhlásí, že například od 20.00 do 22.00, že po objednání drinku zákazník dostane ještě jeden a to zdarma. Opět slyším potlesk od jednoho stolu. Na parketě je již další zpěvák. Jednou týdně tu probíhá zábava touto formou. DJ - muž, který sem přinesl aparaturu, má v počítači veliký počet písniček, takže každý si tu vybere tu svoji. Posléze ji pustí a na TV obrazovce si každý může číst text. V klidu si sedím, relaxuji a pozoruji všechny, kteří se živě účastní zpěvu a pak následuje radost jejich kamarádů a příznivců u stolu. Všímám si, že DJ každého zpěváka volá jménem. Zřejmě existuje nějaký pořadník. Přiťukáváme si na zdraví, Frank, náš kamarád, se zvedá a jde si také zazpívat. Vašek si povídá s Ivanem a já slyším jméno Eva from the Czech Republic. Pěkně ve mně hrklo. Otáčím se na Vaška, … DJ opět hlásí jméno a já tuším, že ta Eva budu asi já. Nejistým krokem se blížím k muži, který se s úsměvem ptá, co budu zpívat. Žhavím mozek a probírám si v duchu seznam písniček. Vybírám si pomalou romantiku od Charlie Chaplina – Smile. Z obrazovky si již čtu text. Ani nevím, jak se to celé zběhlo, každopádně tu již nestojím sama, vedle mě je již připravená Evička a z beden se line známá melodie od Abby. Rytmus přilákal na taneční parket několik tanečníků.

Další náš zážitek počítám mezi ty, které si člověk pamatuje delší čas. Jedeme na celodenní výlet do Cape Canaveral, kde leží středisko NASA. Z tohoto místa startují do vesmíru všechny rakety. A dnes by měla také jedna startovat, která nepoveze lidi, ale měla by na oběžnou dráhu vypustit satelity. Ty by měly měřit magnetické pole Země. Tak s těmito informacemi jsme vyrazili na cestu ze západního pobřeží, od Mexického zálivu ze Sarasoty, na východní pobřeží přes Tampu, Orlando na poloostrov Cape Canaveral k Atlantickému oceánu. Jedeme po rovných a čistých highways – dálnicích. Kolem je vše zelené, Florida je plná mokřin, močálů, palem, ale také aligátorů. To není žádná legrace, podél cest jsou kanály cca 5 metrů široké a v nich si aligátoři čekají na své oběti. Cesta nám trvá něco přes tři hodiny. Vjíždíme na veliký a dlouhý most. Po levé straně je vidět již z dálky rampa a budovy. Ještě pár kilometrů a jsme na místě, které se jmenuje Kennedy space center. Sjíždíme z hlavní silnice a před námi se otevřelo obrovské parkoviště, kupujeme si lístek a dostáváme instrukce, kam máme zaparkovat. V autě nás jede celkem šest. Všude kolem je plno lidí, kteří dostali stejný nápad jako my, přijet se podívat na toto významné místo. Do areálu vcházíme přes kontroly jako na letišti, jen pasy na nás nevyžadují. Kolem budov jsou postavené rakety, který byly funkční. Žádné repliky, později jsme se dozvěděli, že vždy pro jeden určitý let vyrobily více raket najednou. To proto, kdyby se něco nevyvedlo, nebo nevzlétly, nebo vybuchly, což se také stalo a my měli možnost to celé vidět na filmových záznamech. Nejprve jsme jeli autobusem na okružní cestu po celém komplexu. Byli jsme poučeni, že vše je originální a v původním stavu, samozřejmě opravené a upravené tak, aby turisté jako my mohli vše zhlédnout. Zastavujeme u veliké budovy, odhaduji, že náš konvoj se skládá ze šesti autobusů. Všichni jdeme stejným směrem. Již stojíme v tajemně osvětlené polokruhovité místnosti. Nejdříve hraje hudba, no spíše krátké úryvky od Beatles, Bee Gees a do toho se přidává obraz z doby, kdy z NASA střediska byla vypuštěna první raketa s lidmi a také posádka Apola 12, to je slavná posádka, která doletěla na Měsíc. Prezident J. F. Kenedy a jeho oslavná řeč a mnoho dalších historických okamžiků. Po skončení filmu se otevřely mohutné dveře a my, celý dav, postupujeme dále. Vcházíme do dalšího, vystupujeme po schodech, jako by do divadla. Každá řada je oddělena zábradlím. Jsem dvě řady nad Vaškem a Evičkou, pod námi se otevírá původní řídící centrum zachované v celé své podobě. Tak to mě naprosto ohromilo. Světelné a zvukové efekty vše dokreslují. Nad tím vším visí tři obrovská plátna, na která se opět promítá děj, který nám přibližuje atmosféru několik minut před startem. Vidíme, jak kosmonauti přijíždějí a jsou vedení do samotné rakety, která se skládá z několika komponent. Největší části tvoří nádrže s palivem. Slyšíme komunikaci mezi řídícím centrem a hlavními aktéry. Atmosféra je napjatá, nervozita je vidět na každém obličeji na plátně. Hudba zesiluje na decibelech. Motory začínají pracovat, přistihuji se, jak mi buší srdíčko. Hýbe se s námi i podlaha, kolem je dým a veliký rachot. Nastává odpočítávání posledních deseti sekund. Už, veliké světlo, dým a mnoho lidí, co se v tom roce xy dívalo směrem tam, odkud raketa s lidskou posádkou vzlétá. Jsme v samotném srdci NASA, odkud se vše řídilo. V dnešní době je to již lehce pozměněné. Rakety do kosmu stálé startují z místa, kde se právě nacházíme, ale řídící centrum je již v Texasu v Hustonu. Myslím, že nejsem sama, kdo zažil ve skrze pěkné vzrušení. I když to bylo „pouze“ na plátně. Ale zvuky, světla a také všechny doprovodné efekty, jako je třesoucí se podlaha, to vše perfektně dobarvilo mé zážitky. Vzpomínám si na dnešní ráno, kdy se mi moc nechtělo, ale jak říká Vašek, rodina by měla být pohromadě a tak jsem bez protestů vyrazila, udělala jsem dobře. A to ještě není všechno. Opět celý dav postupuje dál a před námi jsou další veliké dveře. Už se otevírají a já koukám před sebe. Mám co dělat, abych neupadla, jsem naprosto v transu, sotva jsem vstoupila do míst, odkud je vidět do další části, nad námi po levé straně leží obrovská raketa. V několikametrové výšce se nám nad hlavou tyčí motory rakety. Před námi se otevírá obrovská hala, ve které odpočívá tato raketa a znovu se dozvídám, žádná replika. Raketa číslo „dva“, ta první vyletěla a tak druhá byla ušetřena. Obrovské monstrum leží na pevné konstrukci a dělá jakoby nic. Fotoaparáty, mobily cvakají. Vašek filmuje. Ještě že můj přístroj nemá uvnitř film, během několika sekund mám snad 50 fotografií. Tak, jak nejsem naprosto technický typ, obdivuji a naprosto s úžasem pozoruji toto lidské dílo. Nad hlavami po pravé straně přes celou halu nám visí emblémy jednotlivých startů, všechny jsou vedeny pod názvem Apolo a každý má své číslo. Dostávám se k číslu 12, u kterého nám opět nad hlavou visí stroj, ve kterém člověk poprvé vstoupil na měsíc. Je to vcelku nevzhledné a beztvaré, jak to jenom nazvat. No tak představte si, že máte takovou tu železnou buňku, kterou používají stavebníci na stavbách. Dále si představte, že ji přejede bagr a tou svoji lžicí ji ještě uplácá s každé strany nějak. Jen z toho trčí žebřík a jakoby ruce. Ostatně mám to vše zdokumentované. O kousíček dál je za sklem uložený robot a skafandr z této dobrodružné výpravy na Měsíc. Po celou tu dobu, co procházíme halou, nad hlavou máme stále tu samou raketu. Jsem opět poučena, že během startu některé části odpadávají, až zůstane malá část, ve které jsou kosmonauti. Vzpomněla jsem si, jak jsme měli možnost osobně s Vaškem pozdravit Vladimíra Remka, byla jsem tehdy mile překvapena jeho skromným vystupováním. Ale zpět do NASA. Jsme v Americe a tak na konci haly se nachází občerstvení, takové to typické. Fisch and Chips (ryba a hranolky), Coca Cola atd. A tak i my usedáme a po vzoru jako Američané vše jíme rukama. Jsme asi v polovině prohlídky, což ovšem zatím nevím. Vcházíme do prostoru, kde jsou uložené relikvie z Měsíce, kameny atd. Další dveře nám otevírají další show. Opět se dostavuje třepání podlahy, blikání světel, zvukové efekty, které nás doprovázejí celým dlouhým dnem. Vašek s Evičkou si jdou vyzkoušet do trenažéru, jaké to je při startu. Já se bez toho obejdu, stačí mi, když se podívám na kolotoč ze země a už se mi motá hlava. Každopádně mohu jít sledovat, co se bude dít. Procházíme několika zvláštními chodbami. Na krku mám visačku s nápisem V.I.P. Všude kolem jsou vojáci, navigují mě, kam mám jít a co mám dělat. Jsem v místnosti se třemi obrazovkami, kde vidím trenažér. Deset řad sedadel po 6. Už jsou všichni uvnitř a během chvilky proběhne start. Vašek s Evičkou sedí v první řadě. Toto je jediné místo, kam nám nepovolili kamery a ani fotoaparáty. Jinak všude jsme mohli pořizovat jakékoliv záznamy.

Nyní již sedím v autě a velice živě si vybavuji zážitky dnešního dlouhého a hezkého dne. Nemusím vůbec dlouho přemýšlet, ruce píšou sami. Jsem jediná vzhůru, tedy kromě řidiče. Právě míjíme světoznámé Orlando. Je něco po půlnoci, ale zde je plno záře. V Orlandu je Disney World a také See World. Jedna atrakce střídá druhou, Hollywood studia, no zkrátka obrovský byznys. Jeden hotel vedle druhého, všechny praskají ve švech a hlavně v tomto období, jsou jarní prázdniny. Neony září do dálky a každý den o půl noci jsou ohňostrojové show.

 Další dveře, to jsem již opět v NASA. Další film, tentokráte o vzniku dalšího lidského objevu. Není to raketa, není to letadlo. Nemá to křídla, ale má to kolečka. Do vesmíru ji vynáší pomocné rakety, které odpadnou do oceánu, ty jsou později vyloveny a používají se na další starty. I tento model máme možnost vidět. Máme možnost si každý vyzkoušet být pilotem, nechávám si Vaška zahrát. Postupujeme dál a dál. Samozřejmě, že obchody s dárky nemůžeme minout. Už sedíme v autobuse a vracíme se směrem k velikému parkovišti. To stále ještě není vše. Ve 22.45 má startovat raketa. Říkám, že má. Nikdy to prý není jisté. A tak náš průvodce Karel přesně ví, kam pojedeme, abychom co nejlépe viděli. Odjíždíme z místa pod názvem „Space Shuttle Atlantis Kennedy Space Center“.

Vjíždíme do parku, platíme parkovné. Je vidět, že stejný nápad jako my, mělo již mnoho lidí před námi. Dostali jsme ještě i místo v první linii. Stojíme na okraji oceánu. Před námi je kamenité pobřeží a také místo, odkud bude, tedy doufám, raketa odpálena. Již je tma. Všude kolem je plno lidí, kteří si sem přinesli židličky, aby si to mohli celé vychutnat. Jsem v parku, kde se i kempuje. Veliký a čistý prostor a tak je tu i mnoho RV – to jsou luxusní jakoby autobusy, vybavené obyvákem, ložnicí, kuchyní, no zkrátka opravdu luxus. Ještě pár minut. Nad hlavami nám létají helikoptéry. Soused má puštěné rádio, kde komentátor velice živě popisuje atmosféru kolem startu. Slyším, jak hlásí, kolik sekund, ještě 45, 40, 35,30. Otevírám foťák, kde mám již navolenou noční scénu. Jen aby se mi opět nezavřel. Z rádia slyším 4, 3, 2, 1 a najednou vidím nevídanou zář. Mačkám spoušť fotoaparátu, Vašek stojí hned vedle mě a filmuje. Přepočítání snímku trvá několik sekund a tak mám možnost to celé vidět in natura, Vašek jen z hledáčku kamery.

To byl ale hezký den… díky za něj, i když ještě nekončí. Dívám se na Vaškovy hodinky, je 01.33. Před námi je ještě asi hodina jízdy.  A tak si asi taky trošku zdřímnu. Dobrou a příště zase ahoj.

Fotogalerie: Florida 16. 3. 2015

/album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4298-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4300-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4302-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4316-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4327-kopie-jpg/
/album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4330-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4766-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4767-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4774-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-16-3-2015/dscn4776-kopie-jpg/
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>