Florida 2. 4. 2015

02.04.2015 16:49

Pomeranče… vzpomínám si na to, když jsem byla dítě. Už slyším Vaška, jak čte mé řádky a při tom říká, jak jsi byla dítě, vždyť stále ještě jsi. No, nemám šanci se bránit. Ten náš věkový rozdíl Vaška občas opravňuje k podobnému výroku. Každopádně si vzpomínám na Mikuláše a Vánoční svátky, samozřejmě, že největším motorem byly dárečky, ale byly také pomeranče, tuším, že byly něco jako na příděl. Tedy na rodinu, nebo na počet osob, nevím, ale tak nějak to bylo. Moje máma tehdy neměla ani jeden, musí to zůstat přece dětem. Tak přemýšlím, zda v dnešní době je něco, co se nedostane koupit. Mám dojem, že my lidé, aspoň žijící v Evropě a v podobně „vyspělých“ státech, máme, dá se říct, vše. Po čem prahne naše duše? Možná, že někteří z nás prahnou, či touží po spíše duchovních věcech. Ale už zase asi moc filozofuji. Vrátím se raději k pomerančům.

V minulém článku jsem se jen tak lehce zmínila, že máme kamaráda, který má co do činění s pomerančovým sadem. Z hlavní silnice odbočujeme na privátní cestu, která vede k několika domům, no spíše vilám o několika ložnicích. Přirovnala bych to k zámkům s velikými a krásnými pozemky. Více vše rozvedu v našich dalších Surfáckých listech. Je krásný den s modrou oblohou a my vjíždíme do veliké ozdobné brány. Jedeme po asfaltové cestě, kterou lemují palmeros. Již brzy tuto divokou palmu včetně příjezdové cesty budete moci vidět na novém DVD, které tu natáčíme. Tedy doufám, že se nám to vše podaří. Momentálně nejsme zatím s prací moc daleko, ale snažíme se. Již z dálky se vzduchem nese velmi příjemná vůně. Nemohu se jí nabažit, je lehce nasládlá, nasávám a nasávám, tedy tu vůni. To tak nádherně voní bílé květy na stromech, které rostou hned vedle krásně oranžových pomerančů. Jsem jako malé dítě, které si může vzít, kolik chce bonbonů a nikdo mu nebude bránit. Jeden strom vedle druhého a jak jsou obsypané, některé větve se dotýkají až země, nezvládají tu pomerančovou tíhu. „Můžeš si natrhat kolik chceš,“ slyším Ivana, jak na mě mluví. Občas jsou vidět i zcela zelené plody. „A kdy je sklizeň?“ ptám se zvědavě, protože o tom zcela nic nevím. Za tři týdny přijede autobus Mexičanů a ti nastoupí a za pár dnů je po sklizni. Američani tuto práci dělat nebudou a tak Mexičané jsou velmi rádi, že mají možnost si něco vydělat. Každý dostane koš, který si uváže kolem pasu a dle toho, kolik jich nasbírá, dostane zaplaceno. Stromů je tu celkem na 4 000 a úroda do 5 dnů sklizená a kamiony odvezena do míst, kde se pomeranče zpracovávají na džus. Když do nich jen lehce zakrojíte, tak šťáva teče po rukou proudem. Sluníčko je stále na obloze a to je dobré, protože bez slunce se nedá moc točit. Oblečení jsme si vybrali již dopředu včetně skladby, kterou tu budeme natáčet. Vše je připraveno. Jdeme na to. Po levici se ale začínají blížit bílé mráčky, není to nic špatného, ale pokud se natáčí, musíme být velmi ostražití. Pokud záběr začínáme natáčet při slunci a během záběru slunce zajde za mraky, je to špatné. Tak se vše musí opakovat. Vašek se dívá do hledáčku kamery a dává mi pokyny, jak si mám stoupnout a hlavně, kam si mám stoupnout. „Levé rameno více ke kameře, ještě víc, hlavu o kousíček níž, ale pozor, ať nemáš pod očima stín.“ Tyto pohyby se odehrávají v centimetrech, někdy se ani nepohnu a Vašek říká: “Tak, tak je to dobrý.“ Hudba, kamera…. Stop. „Co se děje?“ ptám se, „něco jsem spletla?„ „Ne, jsou mraky.“ Aha, já jsem si hned říkala, že se mi nějak dobře dívá do kamery, že nemusím mhouřit oči. Téměř všechny záběry točíme tak, aby objekt, tedy po většině já, byl osvětlený přirozeným světlem, tedy slunečními paprsky. A tak stojíme oba dva na svém místě a hypnotizujeme ten veliký bílý mrak, aby se posunul co nejrychleji a odhadujeme, kolik máme času, než přijde tam ten druhý. Tuším, že dnešní den bude náročný. A také že byl. Mnoho času jsme prostáli a čekali na sluníčko, až se na nás zase usměje. Březnové dny jsou tu již velmi teplé. Po ránu je něco přes dvacet stupňů a přes den jsou třicítky, na sluníčku si netroufnu odhadnout. Papírové ubrousky na upravení a utření potu z obličeje mám stále po ruce. Když se točí detaily, můžu je mít v ruce, to není vidět. Ale běda, když se kousek ubrousku utrhne, zůstane mi na tváři a já o tom nevím…

Kolem domu, který patří k pomerančovému sadu, rostou stromy se závoji. Z dálky to opravdu vypadá, že na strom někdo pověsil dlouhé lehounké a hebké záclony, které se pohybují ve větru jako ladné tanečnice na jevišti. Dnes už vím, co to ze stromů visí, je to rostlina cizopasník, která, pokud je jí hodně, dokáže celý velký a statný strom zcela zahubit. Musím říct, že stromy vypadají jako v pohádce, že jim to velmi sluší. I tyto stromy jsme si vybrali k jedné naší písničce. Točíme záběr takzvaný „celek“. To znamená, že divák vidí celou postavu a ještě místo, ve kterém postava stojí. Právě vyšlo sluníčko a já volám na Vaška, jedeme, máme světlo. Vašek jako vždy reaguje a volá. Hudba, kamera a to znamená, že se točí. Něco mě nehezky kouslo do nohy, kolem kotníku, znovu a znovu. Nemohu to už vydržet, před koncem záběru mi málem tečou slzy. Bojovala jsem dlouho. Záběr je dlouhý, necelých 20 sekund. Vašek se zlobí, ale já to prostě nezvládla. A následky? Několik kousanců od floridských mravenců a skoro týden nateklý kotník. No i to jsou vzpomínky na natáčení. Mravenci nejsou velicí, tedy ti, co koušou a vcelku fest. Není tu normální hlína, na kterou jsme zvyklí z domu, vše je tu na písku, barvu má lehce našedlou. Proto tu nikdo nemá pod domem sklepy, neznají je tu. Dotáčíme poslední záběr, na který potřebujeme, aby se sluníčko schovalo za mraky. Tak to možná vypadá, že nevíme, co chceme, ale hned vysvětlím. Já stojím u domu, tedy jsem ve stínu domu, obličej mám lehce tmavý, pokud za mnou slunce osvítí krajinu, celkový záběr vypadá následovně. Obličej není skoro vidět, je ve tmě a pozadí je vypálené, tedy přesvícené. Pokud se slunce schová, můj obličej je hezky vidět a pozadí je barevně i světelně vyrovnané. A tak zase čekáme, až přijde nějaký ten mrak.

Florida je typická takzvanými Snowbirds – sněžní ptáci. To jsou lidé, kteří na Floridu jezdí ze severu, aby utekli před zimou a sněhem. Po většině jsou to všechno senioři, kteří mají tu možnost sem přiletět, či přijet a tráví tu od prosince do konce dubna. V květnu již začínají pořádná horka a v létě tu jsou monzunové deště. Tito lidé se velmi často spojují v komunity, dle toho, odkud pochází jejich předkové. Je tu mnoho původních Evropanů, kteří se současnou Evropou nemají nic společného, ale přesto kdysi dávno jejich předkové přišli z Čech, Moravy, Německa, Chorvatska, Slovinska, Irska, Polska. Mají to prostě v sobě a tak se zde v tyto zimní měsíce pořádají odpoledne, či večery, kde se hraje a zpívá. Samozřejmě, že to jsou všechno již Američané, ale podle jména je můžete i zařadit. A tak zpívají anglicky původní melodie, starodávné polky, které neznám. Občas do toho zapletou i původní slovíčka „hrajte, já rada tancuju“ a potom zase zpívají v angličtině. Tak je to i s jinými jazyky. S Frankem a Lilian jsme jeli do Fort Mayers beach, kde se koná „Polka párty“. Stůl máme rezervovaný dopředu. Vcházíme do veliké dřevěné restaurace na pláži. Vchod je z ulice i z pláže. Je tu plno a také veliký hluk. Při vstupu stojí žena, která se ptá, zda máme rezervaci. Každý člověk je zaveden ke stolu. Musíme chvíli počkat, náš stůl ještě není volný. A tak si jdeme stoupnout k dlouhému a velikému baru. Zde čekají i další. Barman pokládá před Vaška „Budvar light“, v tom velikém horku to přijde vhod. Bílá písečná pláž mě úplně oslňuje. Blankytně modrá voda Mexického zálivu láká. Uprostřed restaurace stojí asi deset harmonikářů a hrají o sto šest. Vzadu hraje bubeník, kytarista, basista a také vidím muže, který hraje na banjo. Jsou to polky, ale jsou hrané americkým stylem, tedy žádná klasika umcaca, umcaca, ale má to švih. Snažím se Vaškovi něco sdělit, ale nemám šanci, křičím mu do ucha a stejně mně nerozumí. A tak mlčím a podupávám si nohou. Setkáváme se tu také s Hankem Hellerem známým hudebníkem, který přijel z Michiganu a také tu bude dnes vystupovat. Je mu 82 roků, dle vlasů to nepoznám, má přeliv, na harmoniku hraje bravurně. Předkové jsou také z Evropy. Prý bychom také mohli něco zahrát. Jede to tu jako na pásu. Muzikanti jsou opět ze severu, tedy ti, co se naučili hrát na harmoniky, ve většině mají heligonky. Už si sedám za bubny a odpočítávám Vaškovi rytmus. Hrajeme mini směs polek, samozřejmě, že i zpíváme. Na lidech bylo vidět, že zaregistrovali změnu, dívali se směrem k jevišti. Nevím, zda to bylo tím, že jsme hráli o poznání tišeji, nebo to bylo tou češtinou a také někteří zaregistrovali za bubny ženu… Náš výstup trval několik minut. Po příchodu ke stolu jsme měli na stole několik orosených amerických piv. Od vedlejšího stolu nám kynuli a křičeli „good job“ -dobrá práce. V jeden okamžik jsem si odskočila na tu krásnou bílou pláž, hejno racků chodí okolo a čekají na nějaké to odpadlé sousto. Někteří si troufají natolik, že nalétávají skoro nad talíře těm, kteří sedí na venkovní terase. Podává se tu takové to typické jídlo. Talíře přetékají jídlem, maso v housce a veliká kopa salátu, nebo fish and chips – ryba s hranolkami, to je velmi chutné, ryby jsou tu čerstvé. Kávu vám dolévají průběžně ze skleněných konvic. Stůl má svého číšníka, nikdo se nemračí, jsou velmi milí a úslužní. A hudba stále hraje i se tancuje. Přirovnala bych to k třasáku. Vidím, jak se ke mně blíží muž a žádá mě o tanec. Jdu tedy lehce s nedůvěrou, co vymyslí na ten rytmus. Ale jaké překvapení, tancujeme klasickou polku. Konverzujeme v angličtině a já v domnění, že je to Američan mu říkám, že polka, kterou muzikanti hrají, není česká, ale německá (znala jsem ji). Ptá se mě, jak to, že ji znám, lámanou angličtinou se mu snažím v tom hluku vysvětlit, že tak trošku hraji a zpívám, a že jsme hrávali ve Vídni. Na moji větu odpověděl jazykem, kterým znám, mluvil německy. Můj tanečník byl původem z Berlína, proto ta evropská polka a já mohla mluvit bez koktání, konverzace z angličtiny přešla na němčinu.

Tento týden tu máme jarní prázdniny, to je ale úleva. I já mám z nich velikou radost. Lidé kolem nás to vůbec nevnímají, že jsou nějaké prázdniny, protože se jich to vůbec netýká. Snad se nám aspoň trošku podaří dohnat skluz v české škole. Je další sobota a my se vydáváme do Bradentonu a na Maria Island – ostrov, kde jsou naši kamarádi z Ohia. Známe se již více roků, také nás navštívili v loňském roce o prázdninách. Zavezli jsme je do Mistřína do vinného sklípku a k SURFákům k Marušce. To byl pro ně zážitek. Kroje, velmi dobré víno a dobrá nálada. Pozvali nás na „bandu“, tak říkají hudebním tělesům. Narodili se již v USA a českou řeč přebrali od svých babiček. Občas se v jejich slovníku najdou velmi zvláštní slova, která jsou složená ze slovenštiny a moravského dialektu. Jdeme na muziku, která sem na Floridu přijela z Clevelandu. Hlavní interpret se jmenuje Moravcik, neumí ani slovo česky, ale opět jeho předkové pochází z Moravy. Hala je plná lidí. Podává se večeře. Na talíři máme zvláštní kombinaci. Kyselé zelí s klobásou, pirohy, vařenou mrkev a dva plátky vepřové pečeně, rohlík a máslo a kysanou smetanu. Po večeři nastupují muzikanti, právě se vrátili z lodi, kde také hráli. To jsou zaoceánské lodě, kde provozují tuto jakoby lidovou kulturu. Polka párty cruiz s perfektním a bohatým programem. Od prvního kousku to rozjíždí, nikdo na nic nečeká. Poameričtěná polka se nese sálem a už se tancuje. My s Vaškem jsme si počkali na pomalý foxtrot. Na začátku jsme byli představeni kapelníkovi, který hrál na harmoniku. Asi po hodině a půl pod jeviště nastoupili harmonikáři a měli svůj výstup s kapelou. Vše jsme si zdokumentovali. Přichází k nám kapelník, zda bychom také něco nezahráli. Ano, říká Vašek, ale já si vzápětí uvědomuji, že mám šaty, že nemohu hrát na bubny. To nějak zvládneš, nesnažím se protestovat. Vím, že v šatech je to nereálné, vzhledem k tomu, že bubeník při hrání má velmi rozkročené nohy. Mé šaty jsou vcelku velmi úzké, ale asi by to nevypadalo moc vábně. No nic, zazpíváme jenom tak. Není čas, vše se odehrává během několika sekund. Už s Vaškem zpíváme, pak všechny v sále zdravím a přidávám Ave Maria. To jsou ty adrenalinové chvilky, které člověku dávají znát, že žije.

Jak jsem se již zmínila, přes týden jsme doma, když někam vyrážíme, je to většinou v sobotu. Popsala jsem vám dvě akce, které proběhly v březnu. Ale přece jedna se konala v úterý. Byl to piknik Československého klubu zde na Floridě. S Vaškem jsme netušili, že tu v našem okolí je i Československý klub. Dostali jsme pozvání se ho zúčastnit. Krátké kalhoty, tričko a v kufru auta je i pro jistotu harmonika.  Parkujeme v parku u pláže. Ještě jsou tu nějaká volná místa. Je jedenáct hodin dopoledne. Vše by mělo začít v pravé poledne. V každém parku i na plážích jsou taková zastřešená místa s lavicemi a stoly. Je možné si tento celý prostor pronajmout. U jednoho stolu vidím dekorace. Vlajky česká, slovenská a americká. Nad hlavou připevňují veliký čitelný plakát s nápisem Czech – Slovak – American Club. Sedáme si ke stolu. Pomaličky přicházejí ostatní. Dostali jsme nálepku se svým jménem, každý si ji lepí na hruď. To je super nápad, nemusíš se ptát, jak se jmenuješ. Stále se s námi někdo vítá, tedy ne jenom s námi. Všichni si tu podávají ruce a navzájem se představují. Je vidět, že tu jsou kamarádi, ale také i cizí. Mluví jen anglicky. Vašek již zná frázi, jak se představit a tak to celé nechávám na něm. A hned zní odpověď v lámané češtině, či slovenštině. „Tak vy jste z Moravy, tak vás tu pěkně vítáme.“ Na stoly si každý přinesl svůj ubrus. Ledničky na kolečkách, ty si tu lidé berou na pláž. Mini krabice, kam se dají ledy, nebo ledové náplně a pivo, víno, či nealko v nich vydrží velmi studené i celý den. K dispozici je česká Plzeň, nebo slovenský Zlatý bažant. Americké pivo tu nemají a to je i dobře. Máme možnost se seznámit s vedením klubu. Prezidentka si právě bere slovo, po té se zpívá česká, slovenská a americká hymna. Vašek dostal pokyn, jde do auta pro harmoniku. Pod železnou střechou je veliký ruch, ale jak zazněly veselé tóny harmoniky, někteří se i ztišili. Po chvíli jsme změnili repertoár, z polek jsme pozvolna přešli přes valčíky až na moravské táhlé.  A to už bylo úplné ticho, které vydrželo skoro hodinu, jen potlesk ho přerušoval. Z parku se na nás přicházeli dívat ti, co tu trávili hezký slunný den. Amerika je mnohonárodnostní země a tak zpěv v českém či slovenském jazyce tu nikoho nepohoršoval, naopak sklízeli jsme i potlesk mimo náš hlavní stan. Když jsem se podívala okolo, bylo mi i trošku smutno, je jasné, že s touto generací to celé dění vymře. Tito lidé jsou tu druhá, třetí i čtvrtá generace. A tak na závěr zazněla „Ta naše písnička česká“. Většina nerozuměla, ale ti, co rozuměli a uměli zpívat, zpívali od srdce, bylo to až dojemné, i slzy jsem zahlédla. Sentiment? Možná vzpomínky na praprarodiče, kteří kdysi 1890 a o fous později přijeli na lodích, aby tu založili své rodiny.

Pro naše natáčení hledáme pěkná místa, tak jsme se dostali do parku Mayka River, který je pojmenovaný dle říčky, která tu protéká. Vody je tu na Floridě kolem nás dost a dost, ale tato voda je jiná. Teče se shora dolů, to je vše v pořádku, jen její barva je netypická. Jako by do vody někdo vylil oranžovou barvu. I písek na dně byl zabarvený do pomerančova. Nejdříve parkujeme, s místem si neděláme starosti, protože je ho tu mnoho. Jen hledáme stín. Kolem rostou veliké, košaté stromy, které právě chrání auto před roztavením. Ne, není to tak hrozné, ale ve stínu máme 30 stupňů. V jedné ruce držím foťák, v druhé láhev s vodou. Jdeme na rekognoskaci terénu, jak říká Vašek. Jdeme si to obhlédnout, kdyby se nám to tu líbilo, že bychom tu mohli něco natočit. Již dopředu vím, že tu určitě najdeme nějaký ten kout. Palmeros-divoká palma, která tu roste všude, krásně a pro nás Středoevropany exoticky dokresluje přírodu. Jdeme po dřevěné lávce, která vede k mostu. Zde poprvé spatřuji tu zajímavou řeku, ze které nemohu spustit oči. Vašek si vzal moji malou kameru a vidím, že i on je zaneprázdněn. Sluníčko dělá na listech všemožné světelné efekty. Těžce se musí prodírat mezi korunami velkých “královských palem“, a když se mu to podaří, tak dopadne na veliké listy, které obdivuji s otevřenou pusou. Evička je někde vpředu, slyším, že nás již postrádá. Nevolá, ale píská náš signál. Snažím se odpovědět taktéž pískáním, ale ještě zůstávám a kochám se. Občas také sejdu z cestičky do hustšího porostu, ale v tom si uvědomuji, že to může být i nebezpečné, bez zaváhání dělám pár skoků a jsem opět v „bezpečí“. V řece plavou ryby. Postrádám i Vaška a tak opět zazní náš signál, tentokráte jde ode mne, slyším odpověď a poznávám Vaška. Jsem v klidu. Mám plno fotek a Vašek si také udělal představu, kde by se dalo točit, abyste i vy společně s námi mohli nakouknout do tohoto parku.

Uplynulo pár dnů od toho, co jsem dopsala předešlý odstavec. Do parku jsme opravdu zavítali po druhé a to již s celým vybavením. Do auta musíme jít každý dvakrát. Holt, chybí nám tu štáb lidí, ale kdo by je uživil a tak poslušně nosím a vše společně připravujeme. Jsme tu naprosto sami, je něco po půl desáté dopoledne, sluníčko je perfektní, zatím, nesmím to zakřiknout. Vašek jde na místo, které si zapamatoval z minula. Jde na jistotu. Rozděláváme všechny naše „krámky“, já si věším oblečení na strom, ale jak jsem se polekala. Ještě i nyní, když píší, se mi rozbušilo srdíčko. V parku je buďto vše zelené, nebo šedé (to mám na mysli uschlé stromy, listy, větvě, velikánské haluze). Natahuji ruku s ramínkem na palmu, která má plno perfektních háčků z ulámaných větví, že tam zavěsím ramínko. V tu chvíli se něco pohnulo, myslela jsem si, že je to taky větev, byl to ještěr. Nestačila jsem ani vykřiknout, jen jsem zůstala v tu chvíli naprosto bez sebe. Nemohla jsem se vůbec pohnout. Než se ta informace z mozku dostala zpět do těla, tedy mozek dal pokyn svalům a hlavně mým končetinám, aby uskočily. Od té doby jsem byla velmi opatrná. Tuším, že to ubohé zvířátko se mě také polekalo, ale přece jen, já jsem z domu zvyklá tak maximálně na veverky na stromech. Než jsem někam stoupla, desetkrát jsem se podívala. A když jsme natáčeli písničku „První láska“, pro kterou Vašek vybral místo ve vysoké trávě u řeky, tak jsem jednoznačně trvala na tom, že mi to tam musí nejprve zkontrolovat a prošlapat.

Na písničku „Toulavý touhy“ jsme si vybrali místo, které jsme poprvé uviděli již v minulém roce. Další park s jezerem a se splavem. Nebudu vám popisovat, jak jsme natáčeli, jak mě Vašek nutil přejít přes splav plný různých rostlin, ještě teď se směji. Ale já uviděla v jezeře, které není příliš hluboké, něco velikého. Leželo to tak 30 metrů od břehu. Žádné známky života, nic, žádný pohyb. Jenže slunce se začalo schovávat za mraky a tak jsme se vydali domů. Vše jsme vymazali a druhý den jsme začali nanovo. Poslušně jsem již šla na své místo, které jsem si včera moc neužila. Stojím po kotníky ve vodě. Sluníčko mě oslňuje a tak přivírám oči. Dívám se jedním okem, čekám, až si Vašek nastaví kameru, až si zaostří, až nastaví bílou a až udělá kompozici, to je tak vždy 10 minut práce pro něj, ale já musím stát na místě a nehýbat se. Během mého zdánlivého spaní cítím něco ve vzduchu, ale vždy jen tak občas mi to cvrnkne přes nos. Pozvolna otevírám i druhé oko a … Já stojím u splavu, kde se voda řítí dolů. Tedy, splav, je to spíš splávek, ale vše, co je v jezeře, směřuje směrem k němu. Jak jsem včera měla problém splav v pomalém tempu přejít na druhou stranu, tak jsem nyní vypálila jako střela. Vašek se tak polekal, že málem spadl do vody i s kamerou. Běžím směrem k němu. Celý vystrašený křičí „Co ti je?“ Tam je krokodýl, teda aligátor. Vedle mě kousek dál v zelených listech leželo bez hnutí veliké tělo. Musím se nyní nadechnout, abych mohla pokračovat. Pro mě jsou to všechno krokodýli, vím, že je mezi nimi rozdíl, zda žijí ve slané, či v sladké vodě. Přiznám se, že jsem to dříve nevěděla. Oba dva jsme jako myšky našlapovali, to jako, abychom ho třeba nevzbudili. Pozorovali jsme ho delší čas, než jsme si troufli pokračovat. Během natáčení jsem se stále ohlížela se strachem. Doufám, že ten strach nebudu mít i v očích. Po skončení natáčení přijeli rangeri, lidé, kteří se starají o parky a šli si mrtvé tělo obhlídnout. Věděli o něm. Dáváme si věci do auta a slyším, jak někdo mluví s Vaškem. Vašek mě volá. Ptám se pána, co říkal a on na dovršení celého dne nám položil otázku, po které jsme se už museli s Vašem smát, ale až když jsme byli v autě. Ptal se nás, zda jsme tam neviděli nějakého černého hada. Ani jsem netušila, co vše se dá zažít při „normální práci“. Když jsem Vaškovi přeložila, na co se pán ptal, nejdříve jsme se na sebe podívali dosti vážně, ale už jsme seděli v autě a tak jsme se rozesmáli. Aligátor byl cítit až na parkoviště. A po celodenních zkušenostech jsem k večeři udělala palačinky, tedy nic z masa, ale na sladko.

Tak se s vámi zase loučím, ale jen na krátko. Ať narážíte pouze na samá pozitiva ve vašem životě. AHOJ EVA

 

No a my se budeme pomaličku balit a připravovat se na cestu domů. Těším se na naši krajinu, kterou mám na jaře nejvíce ráda, těším se na vás a těším se ze života. AHOJ…

Fotogalerie: Florida 2. 4. 2015

/album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4548-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4549-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4550-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4558-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4559-kopie-jpg/
/album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4563-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4565-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4566-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4568-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-2-4-2015/dscn4569-kopie-jpg/
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>