Florida 20. 2. 2015

20.02.2015 15:43

Halo, Halo… ahoj všem. Sluníčkový pozdrav vám již nyní posílám z Floridy. Pár dnů chodíme po půdě Spojených států. Dá se říct, že jsme opět zabydlení. To balení a vybalování mě trošku moc nebaví, ale je to prostě součást cestování. Vašek balení také nemá rád, a proto se ho nezúčastňuje, kolikrát si myslím, má to dobré. Jeho diplomatická věta: „Evo, ty to umíš tak dobře zabalit,“ mě už nechává zcela v klidu. A tak si tu činnost vždy něčím zpestřuji. Ale to vše už je za mnou.

Vracíme se na nám známé místo. Hned druhý den jdeme do školy přihlásit Evičku. Čekáme v office – tedy v přijímací kanceláři (jsou tu tři ženy, které pomáhají, dávají info atd…je to taková centrála). Mezitím, co čekáme, vybavuji si, jak jsme zde vedli Evičku k zápisu do školky. Už uměla pár slovíček, byla mi sotva po pás a dnes se mi dívá skoro z očí do očí. Mé vzpomínky jsou také spojené s kolem, byli jsme tu poprvé přes Vánoce a Ježíšek jí tu nadělil kolo, na kterém jsem ji učila jezdit. I dnešním našim cestovním prostředkem je kolo. Dostáváme asi 10 papírů, sedám si ke stolu a pomocí kamarádů je vyplňuji. Po té vše odevzdávám a jak to tu je zvykem, oni mi s úsměvem děkují a přejí Evičce hezký pobyt ve škole. Vidím na své dceři, že z toho není nijak moc odvázaná, holt takový je život a hloupost není moc dobrá přednost pro život.

Jen lehce se se zmiňuji, že bych šla do školy místo Evičky, abych se naučila anglicky, ale jsem na půdě základní školy, tak vím, že je to nereálné. Usměvavá paní se na mě podívá a říká, že zde existuje večerní škola pro dospělé a minulý týden teprve začala. Hned si bereme telefon, Vašek říká, že to není špatný nápad. Tím asi myslí i pro sebe, tím mě mile překvapil.

Sedáme na svá kola a vyrážíme do školy pro dospělé. Do ruksaku jsem vzala sešity, tužky a lahev s pitím. Jsme na místě. Velmi mile nás vítají. Nejsme tu sami, dostáváme papíry na vyplnění, kde bydlíme, rok narození, jaké jsme dosáhli vzdělání atd… Evička se ujala Vaška a suverénně mu vše překládá, je vcelku nesvůj. Docela to chápu, nezná kromě „ano a ne“, nic jiného. To byl také jednou můj začátek. Je hrozné být někde, kde si s nikým nemůžete popovídat, jen se svojí ženou. Jazykový handicap lehce může i člověka odradit od cestování, ale to není Vaškův případ, v řečech spoléhá na mě. A tak jsem začala o něco dříve než on, proto mám lehce náskok. V učebně je nás asi 10, píšeme test, každý dostal obtížnost dle své znalosti, kterou si nejdříve prozkoušeli ústně. Neustále chodí noví uchazeči, ale bohužel jsou posláni domů, není už místo. Měli jsme štěstí, že jsme zavolali dopředu a tím jsme si zarezervovali svá místa. Test asi hodinový je za námi. Následně posílají některé mimo učebnu, včetně Vaška a nás zbylé čeká poslechový test. Domů jedeme už za tmy, cítím únavu, je 21.00 hodin.

Ve středu jdeme na druhou hodinu. Jsme s Vaškem odděleni od sebe. To se podařilo jen jednou, když jsme byli pozváni na narozeniny Karla Gotta do Sazka arény. Tam mě dali do šatny ke Zlatě Adamovské, Jitce Molavcové, Lence Filipové a Adéle Gondíkové. Byla tam tehdy prima zábava. Vašek je nyní ve třídě začátečníků a já se mohu pochlubit třídou pokročilých. Ale dlouho jsem se neradovala. Sedla jsem si na místo, hodina již začala. Učitel se mi představil, já jemu. Právě četli článek. Dostala jsem do ruky papír a hned se měla zapojit. Vůbec jsem nemohla najít, kde jsou. Pak učitel hovořil o článku, o obsahu a ptal se na otázky. Opět jsem mimo. Má hlava pracuje na plný plyn, ale nejde mi to. Začínám lehce panikařit, do mysli se mi dere myšlenka, že zde v této třídě není pro mě místo, že bych měla raději odejít do Vaškové třídy. Ani nevím jak a najednou slyším, jak říkám nahlas, že sem asi nepatřím a že bych měla jít vedle. Učitel se nenechal a hned mi řekl, že jsem tu poprvé a že to bude určitě dobré, že to nemám vzdávat a hlavně, že mé testy dopadly tak, že mé místo je v této třídě. Tím mě odzbrojil, já se zklidnila a po chvíli jsem již byla v ději. Po chvíli řekl, že má ve třídě nové žáky a že bychom se měli představit a říct odkud jsme. Řekla bych, že právě nyní zažívám rekord svého života. Ještě nikdy jsem nebyla v jedné místnosti s lidmi tolika národností. Mexiko, Rusko, Haity, Litva, Španělsko, Portoriko, Ukrajina, Columbie… Jediná já jsem zde turistka. Všichni tu bydlí a možná i někteří pracují. Mám dojem, že tu působím trošku jako exot. Jsem turista a jdu se učit, zřejmě nepochopitelné. Sousedka z Columbie se mě ptá, kde je moje rodná vlast, snažím se jít to upřesnit tím, že jí říkám naše sousedy. Učitel evidentně ví. Probíráme nová slovíčka a gramatiku. Potřebuji více času a klid, doma si později vše dávám do souvislostí. Naše první hodina je u konce. Tři hodiny jsme neslyšeli nic jiného než angličtinu. Vycházím ze třídy, Vašek mi jde naproti a směje se. „Co je ti k smíchu,“ ptám se. „Já jsem dostal“ a zase se směje, nemůže se vyjádřit. „Já jsem dostal za úkol ve svých dvaašedesáti letech roznášet sešity po třídě.“ A zase smích, tentokráte se směji i já a to na plné kolo. „Máme tam jednoho „Hujera“ – dovolil jsem si vám donést švestičky… Pravé jméno neznám, ale stále se hlásí, že něco podá, přinese atd…“ Tak i Vašek má zážitky. Uvidíme, co nám přinesou další výukové hodiny angličtiny.

Hned na začátku jsme se tu opět setkali také s rodinou Michaela, který má tři děti. Nejmladší dcera Taylor je stejně stará jako naše Evička. Starší syn chodí na Middle school – střední škola (ta je tu v USA šestá, sedmá a osmá třída), pak následuje Hi school, tu navštěvuje nejstarší dcera. Všichni jsme si udělali společný výlet k moři. Na pláži jsme neleželi. Za ten den jsme navštívili 4 pláže. Všude kolem byli lidé, kteří si také udělali výlet. Pláže jsou tu veliké, troufnu si říct obrovské. Není šance ji zaplnit. Sundali jsme si boty a také jsme se prošli po písku. Na břehu jsou veliké lávové kameny, jsou velmi ostré, je třeba si dávat pozor. Mezi první a druhou pláží jsme přešli pěšky přes park. Nikde jsem neviděla papírek na zemi. Konec našeho výletu byl v Mac Donaldu, zašli jsme si na zmrzlinu, mimochodem ne že bych tento stroj na jídlo preferovala, to ne, ale zmrzlinu tu mají chutnou.

Během dne Vašek sedí u svého PC a snaží se stříhat materiál, který jsme si dovezli z Mexika. Nová technologie, kterou jsme si s sebou přivezli, se jmenuje 4K. Obraz je to nádherný, je vidět, řekla bych vše, je vidět i to, co si normálně okem nevšimnete, i póry na kůži. To v určitých případech je lehce, jaksi bych řekla nedobré. Myslím si, že nikdo nechce vypadat starší, než je, anebo, snad je někdo, možná dospívající děti, aby už měly občanku a mohly to, co mohou dospěláci.

Je další středa, my usedáme s Vaškem na svá kola a fičíme do školy. Přes den jsem na to lehce mrkla. Učitel je velice rychlý, látka se moc neopakuje, valíme jako tank. Ve třídě se to stále střídá. Už máme za sebou 4 lekce, stále přibývají noví žáci. Učitel nám na začátku hodiny opakuje, že čemukoliv nebudeme rozumět, ať se přihlásíme a tak se hlásím. Zjišťuji, že jsem sama. Mám na to dvojí vysvětlení, buďto jsem nejvíc natvrdlá, anebo ti ostatní tomu také nerozumí, ale nehlásí se. Většinou nerozumím jednotlivým slovíčkům v gramatice a tak se ptám. Má na to výbornou metodu, hledá synonyma, která mě vždy napoví. Když jsem doma, mrknu se do počítače do překladače, ale v tom momentě zuřím, protože jedno anglické slovo má třeba 10 slov českého překladu. A tak bojuji.

Hned druhý den má Vašek schůzku s jedním spolužákem, má se u nás zastavit na kávu. Jsem připravená, načesaná, lehce namalovaná. Už klepe na dveře, nejde ani dál, odváží Vaška někam do terénu. Oblékám si zase tepláky, utírám si rtěnku… Tak to jen, abyste se zasmáli, doufám, že mi to vyšlo. Jsem sama. Během chvilky přichází Evička ze školy, ptá se, kde je taťka. „Odjel se svým spolužákem,“ říkám jí. Po té, co jsem to vyslovila, jsme se na sebe obě podívaly a začaly se smát, ale ne škodolibě. Vašek přijíždí až po dvou hodinách, měly jsme již lehké obavy. Jeho spolužák se jmenuje Vasil a je to Rus. Vašek na mě volá: „Vem foťák a pojď ven.“ Neptám se proč, zkrátka plním příkaz. Oba dva pánové stojí u otevřeného kufru auta, tuším, no spíše cítím. V kufru leží veliký chladící box a v něm ještě živé ryby. To jsou ale macci, hned si vzpomínám na svého taťku. Tati, aspoň se pokochej fotkou. Troufnu si to odhadnout na 25 kusů. A jak jsou veliké? No asi 16 - 18 fítů (jsem zvědavá, kdo bude vědět kolik to je cm). Technika chytání: Rybář stojí na mostě a do vody hází síť. S hrůzou trnu, co bude následovat. Vím, jak bojuji s vánočním kaprem, když ho mám obalit do strouhanky. Když je ryba již naporcovaná na filety, je to pro mě lepší a dokonce je i někdy sním. Nastává ten okamžik. Vasil říká Vaškovi, ať si vezme ryb, kolik chce. Vaškovi svítí oči, miluje ryby. Svému muži předávám fotoaparát a jdu do domu pro igelitovou tašku. Dostáváme 5 kusů ryb, jsou ještě živé. Opakuji několikrát „spasiba“. Začínám lehce panikařit, Vasil mi vysvětluje, jak je třeba ryby zabít a upravit je pro konzumaci. Uřezat hlavu… Je mi lehce nevolno, nejenom z té představy, ale také z toho rybího ozónu. Vašek se ujímá velení, přebírá od Vasila ryby. Dává mi pokyny, přines mi vandlín, destičku, ostrý nůž, kýbl s vodou, nějaký kus hadry a staré tričko. Bez řečí se odebírám do domu a s velkým uvolněním mu vše nesu. Je to opravdu zážitek vidět Vaška připravovat pokrm. Vím, že Vašek umí vařit, vím, že se o sebe umí postarat. Jen je to neobvyklý jev vidět Vaška v této pozici. To ale ještě není vše. Na druhý den jsme měli pozvané kamarády k nám na návštěvu. Já připravila masité pokrmy a přílohy a Vašek připravil rybu, včetně koření, pečení. Příjemně mě překvapil. Při samotné večeři se stále ptal, jak to chutná a zda to chutná. Bylo vidět, že si přeje, jako každá normální hospodyňka, aby byl pochválen, ne jen tak, ale že jídlo, které je na stole, opravdu chutná. I já pozřela jeden kousek. Ale stále vidím ty rybí oči, které na mě koukají z kufru auta. Ještě jsem zapomněla říct, že Vasil nám dal tři ryby vyuzené. Ryba se jmenuje Malet.  

Jsem zvědavá, co nás čeká v dalších dnech. Tentokráte se rozloučím slovy „see you later, bye“!

EVA

Fotogalerie: Florida 20. 2. 2015

/album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4146-kopie-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4158-kopie-2-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4161-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4163-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4164-jpg/
/album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4166-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4167-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4168-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4170-jpg/ /album/fotogalerie-florida-20-2-2015/dscn4171-jpg/
1 | 2 | 3 | 4 >>