Opatija, konec - zvonec

21.09.2015 08:03

Je neděle 20. září, něco po druhé hodině odpolední. Káva mi voní na stole. Vašek už ji dopil. Sedí také v obyváku jako já a pracuje na novém DVD, které jsme natáčeli v Opatiji. Minulý článek jsem končila tím, že se připravujeme na třetí večerní vystoupení na Opatiji. Bylo plánované překvapení, které se také uskutečnilo. Ostatně fotky jste již mohli shlédnout. V obou týdnech jsme měli i naše presidenty. První týden za námi přijel první SURFácký president pan Václav Voves a paní Zdeňka Brychtová. Oba pozdravili své ovečky - SURFáky, Vašek i přes mikrofon. Je v tom již velmi dobře zběhlý. Ve druhém týdnu tu máme současnou presidentku paní Jitku Dolečkovou a presidenta minulého roku pana Václava Dvořáka. No a právě Jitka byla iniciátorkou večerního překvapení. Na písničku „Nechci umřít dvakrát“ napsala svůj vlastní text na téma o SURFácích. Celý týden ho poctivě nacvičovala s dalšími na svém pokoji. Bydleli jsme na stejném patře. Já je neslyšela, ale jejich sousedé mě říkali, jak je to bezvadné, když naši lidé si zpívají i na pokoji. Byl to manželský pár mladší než jsem já. Hráli jsme na oslavě jejich táty před pěti léty. Vůbec byli velmi překvapení z celé naší party lidí, co na Jadran přijela. Absolvovali všechny naše hudební večery, na které, jak říkali, se velmi těší. Netušili, jak se bavíme, a hlavně, co vlastně hrajeme. Měli nás zafixované jako mnozí, kteří nás neznají a říkají, že jsme dechovkové duo. Ale já se vrátím zpět do sálu, kde přichází parta, která má i svého uvaděče. Petr si vzal mikrofon a ohlásil skupinu „Veselá mysl“,  paruky, klobouky a trička je téměř změnily k nepoznání. Pustili jsme předem domluvený hudební podklad a parta začala zpívat. Odnášeli si potlesk. Text, který Jitka napsala, také na stránky zavěsím. Hudební večer pokračuje dál. Chvílemi je to koncert, chvílemi bujará atmosféra, střídá se to dle typu písní. Konec se přiblížil velmi rychle. Nikdo od svého stolu nevstává. Máme tu děvčata z Děčína a ta začala zpívat a postupně se všichni přidávají. Náš hudební aparát zůstává na místě. Žádné sklízení, nic, pohoda, sedám si ke stolu a objednávám si sklenku bílého vína. Nyní se ocitám na soukromém koncertě. Nezpívám s ostatními, jen poslouchám a užívám si to. Slyším v davu i druhý hlas. Máme dobré zpěváky mezi sebou. Téměř vždy se stydí zpívat přede mnou, ale já mám na to vždy stejnou odpověď, za kterou si stojím. Zpívající člověk není naštvaný člověk, ale pozitivně naladěný…  takže zpívejte si!  Boris – šéf restaurace, připravuje již vše pro snídani. Vím, že jsme již lehce překročili čas, který je nám k dispozici, ale kýve na mě, že není problém. Ještě půl hodiny všichni zůstáváme a zpívá se, také mi to nedá a přidávám se. Líbí se mi, jak celou skupinu vedou děvčata z Děčína, která zpívají většinou Moravské táhlice. Tato parta je s námi zcela poprvé. Takoví veselí lidé svým chováním infikují ostatní a pak je dobře. Ale samozřejmě i šťouralové tu jsou mezi námi. Naštěstí jsou to jednotlivci. To je tak ale vždycky. Na první pohled jsou nenápadní, ale dokáží uškodit. Ostatně i ten nejmenší kolektiv na světě - to jsou tři lidé – se někdy nedohodnou. To je ale tak mezi námi lidmi. Na všem si něco najdou a pokud bude svítit slunce celý týden, tak řeknou, že bylo moc teplo. A pokud bude jídla tolik, že by to nasytilo dva hotely, tak řeknou, že jídlo nebylo osolené a při tom na každém stole stála solnička a pepřenka. A tak tyto účastníky našeho zájezdu beru s rezervou. V klidu jdeme spát a těšíme se na další den. Bohužel je to závěrečný den v Opatiji. Vím, že bude trošku smutno. Každopádně hlásím, že máme vše natočené. Bohemku si dáme ale až doma. Dnes žádný alkohol, i když pivko si určitě dáme. Po večerním vystoupení máme v plánu jet domů. Ještě musíme udělat foto na obal připravovaného DVD a tak jsem opět před zrcadlem a upravuji si obličej. Také balíme a opouštíme náš pokojík. Mám pomocníky a tak to jde rychle. Vašek pracuje na svém počítači, kontroluje, zda nám nic neschází. Vše jsme točili dle předem připraveného scénáře. Je něco kolem poledne, jdu na pláž. Pivo, které prodávali za 13 Kuna, zlevnili před pár dny na 12 Kuna. Tato informace se mi donesla velmi rychle. Vůbec info podobného typu se šíří lavinovitě, tedy rychle. Sluníčko pálí, ještě možná koupit nějaký ten dárek domů. Procházím kolem opalujících se SURFáků. Někteří začali na začátku týdne tam, kde mají pod sebou dno, na které kdykoliv mohou dosáhnout, ale postupně se přemístili tam, kde dno sice je, ale asi tak 4 metry hluboko. Za ten týden si každý to své místečko najde. Někteří si našli i svá místa pod deštníkem v pohodlném ratanovém křesle některé z restaurací. V tomto křesle vydrželi několik hodin, aniž by je někdo nutil, že si mají dát něco k pití. Život na Opatiji jde stále dál a dál. My se připravujeme na poslední večeři. Vím, že jako předkrm bude prošuto se sýrem, který krásně voní (jeho vůně je takový ten typický zápach – vůně pro vynikající sýry). Většina našich se již oblékla na večerní vystoupení. Je půl osmé, odcházím se převléknout a připravit se na závěrečné vystoupení. Konec je cítit ve vzduchu, je to lehce smutné, že vše končí. Tak to bylo i minulý týden. Jen ti, co zůstali čtrnáct dní, byli veselí. Jak jim to ostatní záviděli, ale… tak to je. Já, jako minulý týden, se loučím hned na začátku. Je to opět veliký fofr, ten čas se prostě nedá zastavit. Hrajeme téměř hodinu, opět bez pauzy. Milan, náš parťák, využívá přestávku a také se loučí. Pár pokynů na zítřek a už se zase hraje. Byli jsme poctěni návštěvou. Náš hotel má ještě tři sourozence zde v Opatiji a muž, který zastupuje majitele slyšel o naší akci a přišel se podívat. Zůstal tu celý večer. Zazněla Dalmatinka a mnoho dalších jadranských písní. Připravujeme příští rok a rádi bychom opět přijeli do stejného hotelu na 14 dní. Rádi bychom také zachovali stejné podmínky. Každý si mohl a může zjistit ceny hotelu a porovnat s cenou, kterou jsme nabídli našim hostům. Je to také tím, že pan Milan sem jezdí již 15 roků a má dlouholeté kontakty. Už zní píseň „Tichá noč“. Tu věnujeme šéfovi restaurace. Stojí u stolů, které se ještě před hodinou prohýbaly pod jídlem. Vedle něj stojí dvě servírky. Stydí se, ale naše SURFačky jdou k němu, ostatní dělají veliký kruh kolem něj a kolem celého rautového stolu.  Nevím, zda ho to zaskočilo, každopádně celý personál to sleduje a mile se usmívá. Písnička je naším poděkováním za to, že nic nebyl problém. Což je veliká věc. Ještě zpívám „Vzpomínky“. A to je konec. Loučení, málem i slzy. Většina ale ještě zůstává. Každý chce nějak pomoci, ti, co tomu trošku rozumí rozebírají sami od sebe aparaturu, to je super. Ostatní čekají na pokyny, kam co mají nosit. Během 10 minut je vše v kufrech a krabicích. Ještě poslední hlt minerálky, co mi zůstala na stole.  Odcházím , otáčím se a v duchu se loučím i s místem, kde jsme osmkrát hráli. Vím, že se sem budu ráda vracet. I když cítím, že nějaké to kilo za těch 14 dní mám na víc. No, myslím, že nejsem sama. Naše cesta vede na parkoviště, opět hlouček kolem nás. Už to přijde, ten poslední pohled, slyším již po několikáté „šťastnou cestu“, ano, je to fráze, ale pravdivá. A je to. Opouštíme hotel, parkoviště, Opatiji. Navigace je již v provozu, je 23.15 a doma bychom měli být v 6.13. No uvidíme, hlavně dojet domů v pořádku. Evička sedí vepředu, Vašek řídí, dostávám pokyn, abych si vzadu lehla a spala. Cítím velikou únavu, plno myšlenek mám v hlavě, ale je krásně a příjemně. Již se pomaličku ztrácím. „Evo, střídáme,“ slyším z velké dálky, postupně se slova přibližují, protírám si oči, koušu do připraveného jablka, sedám za volant, neptám se kde jsme, jen se dívám na navigaci, kolik jsme ujeli a kolik toho máme před sebou. Vašek jel něco přes dvě hodiny, i já se snažím. Jo, jde to dobře. Vašek spí nahlas. Jako bych slyšela Škopkovou z filmu Slunce, seno, jahody. “Nechrápej prosím tě,“  „já nechrápu.“ "Jo, chrápeš, že to slyší celá ves“, „já ti říkám, že nechrápu, já si přemýšlím.“ A tak nechávám Vaška také přemýšlet a já jedu vstříc něčemu novému. Opět se střídáme, ale vše v pohodě. Měla jsem lehké obavy z hraničního přejezdu kvůli uprchlíkům. Vše v pořádku. Jsme doma, hurá. Je 6.35 ráno. Auto vybalujeme, zůstává tam jen aparatura. Jdeme spát a to, co nejrychleji. Natahuji budík na 11.00. Ve 11.45 odjíždíme na vystoupení do Šebetova, který je od nás cca 40 minut. Je krásný den, že by babí léto? Jsme v pohodě, únava se zatím nedostavuje. Hrajeme v příjemném prostředí. Zámeček leží uprostřed obce. Mají tu dnes den otevřených dveří. Začínáme hrát ve 14.00. Máme času dost, stavíme svůj aparát na nádvoří, sluníčko se na nás směje. Začínají chodit první hosté. Turecká káva, na tu jsem se těšila, nám voní v kanceláři, kde se převlékáme. Vašek někam zmizel, Evička se ptá, kde je. Nevím, ale slyším jeho hlas, stojí na chodbě obklopen mladými ženami a diskutuje s nimi. Jde také na obhlídku celého areálu, která má i svoji kapli. Slavnost tu mají dva dny sobota a neděle. Stojíme na samotném konci nádvoří, které je zaplněno, lavice nestačí, tak vynášejí židličky, ale ani těch není dost. Za potlesku procházíme celým nádvořím z jednoho konce na druhý. Vašek už hraje a tak to je celou hodinu, která je pro nás vymezena. Repertoár dnes vybírá Vašek. Od každého něco. Je úplné ticho, hosté jsou pozorní a vnímají každé slovo. Musím Vaška pochválit, jak pěkně to za sebe naskládal. Když stojím vepředu, nebo procházím mezi lidmi, podávají mi ruce, nebo se mě jen tak lehce dotýkají. Je mi hezky. Cítím štěstí v duši. V publiku sedí i obyvatelé tohoto domu. Jsou tu i mladí lidé s duševním postižením. Vedle nich sedí jejich rodiče, nejsou smutní, nepláčou, ba naopak drží je za ruce, nebo kolem ramen a vyzařují štěstím. Paní ředitelka stojí celý koncert na jednom místě a také poslouchá. Po skončení jsme si hezky popovídali. Sluníčko stále svítí a my hrajeme poslední píseň, tedy ještě je přídavek a pak už jen pozdrav a loučení. Již máme vše sbaleno, ještě jedna káva. Stále si říkám, tak kdy už přijde ta únava? Cestou domů se stavujeme v obchodě, odměňujeme se samými nezdravými, ale dobrými věcmi. Uděláme si hezký večer. A tak se také stalo. Je něco po 20.00 hodině. Všichni tři sedíme u televize, Evička již lehce oddychuje, Vašek silou vůle drží horní víčka od spodních, ale ten boj prohrává. A já si jen tak sedím a děkuji, jak já říkám tam nahoru, že jsme to vše dobře zvládli nejen v Opatiji, na kterou jsme byli tři, ale i ten dnešní koncert. Máme za sebou tolik diskutovaný Jadran, nebylo to jednoduché, ale nebylo to ani složité. Vy, kteří budete šířit pozitiva, vám děkuji. Vy, kteří budete šířit opak pozitiva, vám přeji, aby to, co řeknete, jste si ve svém svědomí dokázali obhájit. Každý  hledač si určitě to své našel. A tak se s vámi loučím, je něco po 17.00, od článku jsem různě odbíhala, vyřídila jsem několik telefonátů a také vypila dvě kávy. Vašek je stále u svého PC a pilně pracuje na písničkách. Vybírá ty nejlepší záběry. AHOJ

Fotogalerie: Opatija, konec - zvonec

/album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5002-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5003-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5004-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5005-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5010-jpg/
/album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5011-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5014-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5016-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5021-jpg/ /album/fotogalerie-opatija-konec-zvonec/dscn5022-jpg/
1 | 2 | 3 >>

Fotogalerie: Šebetov

/album/fotogalerie-sebetov/dscn5088-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5090-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5092-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5094-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5096-jpg/
/album/fotogalerie-sebetov/dscn5098-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5100-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5101-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5103-jpg/ /album/fotogalerie-sebetov/dscn5104-jpg/
1 | 2 | 3 >>