Praha 5 3. 9. 2014

08.09.2014 10:43

Je podzim a píše se rok 1984. Je pozdní nedělní odpoledne. Já se vidím, jak sedím v domě svých rodičů v obyváku. Za okny je už tma. V obyváku jsme celá rodina. Sledujeme televizi. Moc mě to nebaví a tak dělám hlouposti se svým o pět let mladším bratrem. Najednou jsme okřiknuti. My však nijak nereagujeme, proto přichází další napomenutí, ale to je již o dost důraznější. Co se děje, říkám si v duchu. Můj pubertální vzdor se snažím potlačit, jak to jde. „Ticho, ticho,“ říká mamka a při tom láskyplně hledí na televizní obrazovku. „Ježíšmarjá, zas nějaká dechna, komentuji nahlas.“ Na obrazovce vidím nějaké dva, tedy muže a ženu, stojí na jednom místě a cosi zpívají, no jedna velká hrůza. Je to pomalý, nemá to žádný pořádný rytmus, trpím jako kůň. Ale nechci slyšet tu obligátní větu, kterou můj taťka používá na mé protesty. „Když se ti to nelíbí, tak běž do sklepa.“ Mám ze sklepa hrůzu a tak raději mlčím a na protest se dívám, místo na televizi, někam na své nohy směrem dolů na zem.

Je konec léta a píše se rok 2014. Je středa, něco málo po poledni. Jsme s Vaškem v Paspově sálu pivovaru Staropramen. Stavíme aparaturu, protože ve 14:00 zde zahajujeme naše vystoupení. Lehce cítím nervozitu kolem žaludku, tam se vždy projeví nejvíce. Nevím jak u vás, ale já to tak mám. Snažíme se co nejrychleji vše připravit tak, abychom ve 13:00 byli hotoví. Je 12:45 a my s Vaškem již zkoušíme zvuk. V tomto krásném sále nejsme poprvé, takže víme, do čeho jdeme.

Na chodbě slyším známý hlas. Majitele tohoto hlasu znám osobně z několika příjemných setkání. Je to Pepíček Zíma. Slyším už i druhý hlas, ten také znám, ale nikoliv z osobního setkání, nýbrž jen z televize. A v tuto chvíli si právě vybavuji rok 1984, jak sedím v obyváku s rodiči a bratrem a z televize kdosi pro mě neznámý, naprosto nudně zpívá. Kdybych mohla tak se začnu nahlas smát. Smála bych se na plné kolo, ale přece jen by to asi nevypadalo dobře. Již se zdravíme s Pepíčkem Zímou a teď to přijde… Musím si nechat čas. Jsem představena paní Yvetě Simonové. Pro mě je to veliká legenda. První myšlenka, když ji vidím, co mi naskakuje do hlavy, je, že paní Yveta je krásná. Normálně krásná žena. Oba dva naše hudební hosty, které jsme si dnes do našeho programu pozvali, doprovázím do naší společné šatny. Paní Yveta se zastavuje a dívá se mi přímo do očí. „Já vás znám, ale dnes vás vidím poprvé naživo,“ říká mi. Je úplně jedno, v jakém oboru pracujete, nebo co děláte. Každý z nás může mít svůj vzor, nebo jak to napsat, ikonu, modlu, nebo jen tak můžeme někoho obdivovat za práci, kterou dělá. To se mi právě nyní poštěstilo. V duchu se omlouvám za mé pubertální výjevy, dnes se tomu směji, ale ta vzpomínka je silná. Kdyby mě tehdy napadlo, že budu někde zpívat, nebo že budu stát na stejném jevišti jako „ta paní“ z té obrazovky a ještě si zazpíváme i všichni dohromady, bohužel už bez pana Chladila.

Prostota, pokora, lidskost cítím přes stůl, u kterého společně sedíme v šatně. Díváme se na sebe a mě v hlavě zní písnička: „Tak už to někdy bývá, že člověk to, co zpívá, sentimentálně zní….“ Doprovázím paní Yvetu do sálu, abychom si vyzkoušeli hudební aparát, nastavení mikrofonu a sestavili dnešní program. Oba dva se samozřejmě připravili poctivě doma. Pepíčkovi jsem řekla zadávací parametry, aby hosté, kteří po skončení dnešního programu budou odcházet, byli spokojení a šťastní. I při zkoušce nemohu z paní Yvety spustit oči, hledím na ni s otevřenýma očima. Má krásné a milé oči.

Opět se vracíme do šatny, kde vše dolaďujeme. Sál se začíná naplňovat. Je plný až k prasknutí. Pořadatelé nám vzali i židličky z naší šatny. Nechali nám tam jen ty, na kterých jsme seděli. Hosté sedí i kolem zadní stěny. Začínáme s Vaškem jako první, to je prostě klasika. Našeho hudebního hosta na scénu uvádíme vždy asi po cca 50 minutách našeho hudebního výstupu. Program s Vaškem nemáme připravený, jako vždy vaříme na místě. Vašek chodí mezi stoly, občas má co dělat, aby se dostal do všech míst sálu. Je opravdu tak plno. Lidé zpívají sborově s námi. Je to síla. A už je čas pozvat na pódium Pepíka, který zpívá čtyři písničky, samozřejmě, že je i náležitě komentuje. Já jsem již připravena s paní Yvetou a vedu ji na pódium za velikého potlesku. Vašek dnes sedí na jevišti a dohlíží, aby vše klaplo po technické stránce. Paní Yveta si již bere do ruky mikrofon a zdraví posluchače.  Mezi jednotlivými skladbami také vypráví. V šatně mi prozradila, že má narozeniny jako já v listopadu, jen je o 42 roků straší než já. Bude jí letos 86 roků. Zamotala se mi z toho hlava. Yveta má aplaus a již přichází Pepíček, mají společný duet, pak ještě Josef Zíma zpívá sám a my jdeme do finále. Poslední společnou skladbu zpíváme všichni čtyři dohromady. Eva a Vašek, Yveta a Josef. Dlouhý aplaus sklízí „naše čtyřka“, ano, to jsou momenty, za které je třeba bojovat…

Byla jsem svědkem nádherného zážitku. Když jsem tu dnešní akci domlouvala před rokem, neuměla jsem si to pořádně představit. Žádná povrchnost a nabubřelost. Zde byla cítit pokora a pohoda. Ráda bych si něco podobného ještě zopakovala a klidně i několikrát…

Fotogalerie: Praha 5 3.9.2014

/album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0076-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0116-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0119-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0124-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0126-jpg/
/album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0127-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0137-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0139-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0142-jpg/ /album/fotogalerie-praha-5-3-9-2014/dscn0158-jpg/
1 | 2 >>