Slovácký rok v Kyjově 14.8.2011

16.08.2011 16:32

Chci se s vámi podělit o své dojmy a zážitky, které jsem prožila s Vaškem, Evičkou a několika SURFáky v Kyjově na Slováckém roce. Říká se tomu také Kyjovská olympiáda a proč? Protože Slovácký rok se opakuje jednou za čtyři roky. O tomto velkém hudebním a tradičním svátku jsme se dozvěděli už před dvěma léty. Maruška z Kyjova, kterou bych také touto cestou chtěla pozdravit i její celou rodinu včetně manžela Ladi, nám zajistila vše potřebné. Dva roky jsem v kalendáři měla tento celý víkend zablokovaný. Věřte, že zážitků mám mnoho. Na místo jsme dorazili v pátek odpoledne. Zakoupili jsme si permanentku na celé tři dny. Vše se odehrávalo na velkém náměstí, které se během dne několikrát přestavovalo. Stánky zůstaly vždy na svém místě, ale lavice a stoly, různé zátarasy a zábrany, které sloužily k tomu, aby třeba mohl projít krojovaný průvod nebo jízda králů, se přemisťovaly. Dalším kulturním místem bylo velké letní kino, které jsme dvakrát navštívili a vždy bylo plno. „Pod kaštany“, tak se jmenuje areál, kde vystupovala cimbálka pana Pavluše, se kterou jsem si také zazpívala. Seběhlo se to tak náhle, že jsem si nestačila nic uvědomit a už jsem zpívala. Bylo to prima si zazpívat s opravdovou cimbálkou. Užila jsem si to, až jsem dozpívala a seděla u stolu. Přemýšlela jsem, jak to vzniklo. Věděli, že budou hrát v Gmoll a písničku Bazalička. Jediné vysvětlení je, že se s nimi Vašek musel nějak domluvit. Kdyby mi totiž dopředu řekl, že budu zpívat, asi věděl, jak bych zareagovala. Nedostala jsem to z něj ani v neděli, ale tónina, ve které to já zpívám je pro smyčcové nástroje velmi obtížná. Vínečka ten den už bylo také v celku hodně, ale mám dojem, že jsem to ustála. Po té jsme odešli na hlavní náměstí, kde k tanci hráli Božejáci, a to až do rána. Kolem druhé jsme ulehali do postýlek hned vedle náměstí za doprovodu této kapely. Tak to byl páteční den. Neřekla bych, že jsem nějakým velkým vyznavačem dechové hudby, ale atmosféra a celé to dění kolem mě úplně spolklo, v dobrém smyslu. Neuvěřitelné množství mladých lidí a mnoho z nich v krásných krojích. Stačila jsem zaregistrovat i rozdílnost. Nejvíce se mi líbila slaměná velice praktická taštička na víno. Tu měl v ruce téměř každý krojovaný muž. Myslela jsem si ze začátku, že je to atrapa, ale pozor. Ti pánové měli na krku přívěšek ze slámy a v něm si pohodlně hověla sklénečka na vínko. A tak si průběžně stále nalévali. Za celé tři dny jsem neviděla nikoho zvracet, či se nějak více očividně potácet, žádný nepořádek, žádné kelímky, či odpadky. Přitom víno teklo všude proudem. Mohu to srovnávat s různými pivními festivaly, kde jsme měli možnost také vystupovat. Je to neporovnatelné. V sobotu byl na programu krojovaný průvod. Bylo přihlášeno na 2 000 účastníků. Od malých miminek až po krásné přímo pohádkové babičky. Celý průvod trval více jak dvě hodiny. Mnoho vozů projelo náměstím, na nich seděli muži i ženy a zpívali. My diváci jsme stáli mnohdy i v sedmistupech a dívali se na tu krásu. Každá dědinka z Kyjovska měla své zastoupení. I my z Blanska jsme měli reprezentantku. Naše Evička měla tu čest, že mohla jít v průvodu za Svatobořice – Mistřín. Již zmiňovaná paní Maruška má vnučku Adélku, ale hlavně maminku, která se o kroje stará a to velmi pečlivě. Více než hodinu trvalo oblékání. Je to proces. Cítím v tom jakousi posvátnost. Jako symbol něčeho velkého.Večer na taneční zábavě nás na tanečním parketu zastavil mladý pár. Ona byla krojovaná a on v civilu. Pozvali nás na pohárek, jak se zde říká. Mladá dívka nám povyprávěla, jak zná naše písničky od své babičky. Některé jsme si i při vínku zazpívali. Obdivovali jsme její kroj. Posteskla si, že to není její kroj. Že si nechala kroj šít na míru, ale když jí včera přišel poštou, zjistila, že některé části kroje vůbec nepasují. Byla z toho velmi nešťastná, nám s Vaškem se nezdálo, že by něco nepasovalo. Protože tomu nerozumíme. A to už hrála k tanci Mistříňanka. I při ní jsme tancovali až do rána. Ale přeskočila jsem příjemné setkání s paní Marcelou Vandrovou, moderátorkou Českého rozhlasu Brno. S ní jsme měli možnost již několikrát dělat rozhovor pro posluchače tohoto rádia. Byla tu s celým svým štábem a natáčela přímý přenos ze slavností. Zvala si různé hudební hosty a velikány folklóru. Vašek má oči všude, zavolal mě a řekl mně, abych tu počkala, že za chvíli půjdeme také udělat rozhovor. Lidé se u improvizovaného studia zastavovali a poslouchali. O kousek dál stály dvě reprobedny a tam měli lidé možnost slyšet přímé vysílání ČRO Brno. Už sedíme u stolu před mikrofony. Rozhovor plyne jako po másle. Paní Marcela je profík v oboru. Komentuje i reakce lidí, co stojí kolem. „A tak zazpíváte nám nějakou?“ Mrkli jsme na sebe s Vaškem a „Lásko moja lásko, lásko kde tě mám“. Mimo jiné jsme dostali dotaz, co jsme měli k obědu, po pravdě jsme odpověděli, kačenku se zelím a knedlíkem. (Já měla pečené maso, kačenku moc nemusím). Pár minut po odvysílání jsme už dostávali první SMS zprávy a ohlasy. Neděle náš třetí den, byla opět barevná a zcela jiná. Jízda králů. Nevěděla jsem, co to vlastně je. Nechala jsem se poučit. No, byla to opět podívaná. Po dobrém obědě, jsme zamířili do letního kina, kde se konalo odpolední představení mnoha interpretů. Celý program uzavíral mužský Kyjovský sbor. Zpívali a postupně odcházeli z jeviště. Všichni směřovali na náměstí, kde proběhne kácení máje. Tak to byl také proces, přesně dvě a půl hodiny ji kácelo asi na padesát mužů. Vše měl na starosti muž, který přes mikrofon přesně říkal, co má kdo udělat. Zcela primitivní, ale naprosto důmyslná taktika, jak tu vysokou máji dostat na zem. Něco jako bezpečnost na pracovišti, to ani náhodou. Během kácení se krojovaní neustále posilňovali pohárky vínka. Samozřejmě, že to bylo organizované. Pravdou ale je, že do určité vzdálenosti se nikdo nesměl přiblížit. V průběhu tohoto zajímavého procesu hráli Žadovjáci a střídali se s dvěma mužskými sbory. Lidé okolo také zpívali. Popíjeli, bavili se, zkrátka to je událost. Těsně před dokončením díla moderátor dal pokyn, aby se přestalo zpívat. Pan starosta položil na zem svůj klobouk a bylo cílem, aby mája spadla na něj. Chvíle napětí vrcholila. Mája dopadla asi 20 cm od klobouku, ale i tak se zatleskalo. Pak ještě následovala klobása na grilu. Na pódiu už se opět vyhrává, taneční parket je plný. My ho už jen míjíme. Je 20,00 a pomalu opouštíme město, které hostilo několik tisícovek lidiček z mnoha koutů naší vlasti. Už nyní vím, že bychom se chtěli zúčastnit dalšího Slováckého roku, který bude v roce 2015. Jo, to už některým bude přes šedesát a některým dvanáct.

Fotogalerie: Slovácký rok v Kyjově

/album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7908-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7919-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7913-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7924-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7937-jpg/
/album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7943-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7947-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7954-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7955-jpg/ /album/fotogalerie-slovacky-rok-v-kyjove/dsc-7971-jpg/
1 | 2 | 3 | 4 >>