Tatry 2015

19.05.2015 20:53

Je květen, měsíc lásky a my ctíme tradice. Nejenom že láska je tu s námi, ale my jsme jako každým rokem na týdenním pobytu na hotelu Morava ve Vysokých Tatrách. Přesný název je „Týdenní pobyt s Evou a Vaškem.“ Letošní termín k naší radosti byl vyprodaný již v únoru. Měli jsme i mnoho náhradníků, kteří čekali, zda se někdo odhlásí. Hotel má určitou kapacitu, která se nedá nafouknout. A tak vám alespoň touto cestou chci povyprávět a trošku vám přiblížit naše první dva dny. Lenka vám popsala, co sama zažila ještě s dalšími první dva dny. Já to vezmu více ze široka. 

My s Vaškem milujeme tradice, to z mých článků víte. Předloni jsme Tatry vynechali, ale né, že bychom nechtěli jet. Ba naopak, lidé se nám hlásili jako vždy, ale s hotelem to nebylo vůbec jisté. A Paní Iveta se svým zástupcem Jožkou nedostali smlouvu na provozování hotelu. Byli jsme smutní. Lidem jsme vše vysvětlili a ten rok jsme nejeli nikam. Jakoby něco chybělo, květen byl lehce prázdný. Naši příznivci si sami zjistili, že hotel Morava po delším čase opět provozuje Iveta s Jožkou. A tak nám nic nebránilo se do Tater vydat asi po osmé. A to bylo v loňském roce. O tom se také hodně mluvilo v samých pozitivech. Já sama nemohu chváliti to, co pomáháme organizovat. Samozřejmě mohu cítit a také cítím z vašich ohlasů, dopisů a hlavně z osobních setkání s vámi, vaše reakce. A to, že letos jsme naprosto vyprodaní, je vlastně výsledek všech, co se na tomto týdenním pobytu podílejí.

Vždy máme s Vaškem lehké obavy, když něco podnikáme pro naše posluchače, kritici jsou všude, nespokojení lidé jsou také všude, není možné se všem zavděčit. Ale když komplex funguje a nikde nic neskřípe, je to radost na obou stranách. S Ivetou a Jožkou máme již dávno vše vyříkané. Není třeba nic opakovat dokola, vždyť i v jejich zájmu je, se co nejlépe o vás postarat. Musím také naspat, že nejsou nijak, promiňte ten výraz, vlezní, nijak se nepodbízí, nehrají divadýlko…. Které jsme občas viděli jinde. Zkrátka zpovzdálí ostřížím a starostlivým zrakem pozorují a citlivě vnímají. Stačí nám společný pohled, pokynutí hlavou, úsměv na důkaz toho, že je vše v pořádku. Neříkám, že je to lehké, je veliký boj o zákazníka a když se někde budete cítit dobře, tak se tam budete vracet a když to bude naopak, tak je jasné, že se tam již nevrátíte.

S Vaškem jsme si udělali takovou poznávací vyjížďku po téměř celé České a Slovenské republice. V pátek jsme hráli v Chodově za Karlovými Vary, to bylo téměř na hranicích, v noci jsme se vrátili a druhý den dopoledne jsme otočili naše auto o 180 stupňů směrem na východ - vzhůru k lepším zítřkům. Po cestě nám svítilo sluníčko, které když vydrží, tak nám zpříjemní celý pobyt. Dnes je úterý dopoledne a já sedím na balkoně hotelu Morava v prvním patře, sluneční paprsky dopadají na mé lehce poodhalené tělo a já si vybavuji to, co jsme dělali v uplynulých dvou dnech. Mám pocit, že jsme tu již minimálně čtyři dny. Je plno zážitků. Den je tu velmi, velmi dlouhý.

Sobotní podvečer nás přivítala jasná obloha a tím pádem krásný pohled na Lomnický štít. U vchodu potkáváme SURFáky, kteří nám velmi ochotně pomáhají nosit věci jak na pokoj, tak hlavně do společenského sálu, kde se budou odehrávat hudební večery. Vybaluji a za dveřmi slyším známé hlasy. Další SURFáci, přišli se pozdravit. Večeře a po ní jdeme připravit sál. Zasedací pořádek je velmi důležitý. Jednak jsou tu party lidí, kteří se tu seznámili loni, či již dříve a rádi by seděli u jednoho stolu. Toto privilegium jsme zavedli v samotném začátku a naši příznivci toho rádi využívají. Letos mám aspoň třetinu zcela nových hostí. Když jsem zjišťovala, jak na nás přišli, nebo jak se sem dostali, jak se to dozvěděli, všichni odpověděli stejně, jakoby se domluvili. Slyšeli jsme o tomto pobytu tolik hezkých věcí, že je tu legrace, že je tu pohoda, že je to jedna parta lidí, kteří jsou sjetí z celé vlasti a tak jsme byli tak zvědaví, že jsme se nahlásili také. To je, řeknu vám, veliký motor, který mě a Vaška žene stále dopředu. Během chvilky se ve společenské místnosti snad objevili všichni, co  přijeli. Hned se chopili stolů a židlí a ochotně pomáhali. Lenka má seznam, Vašek dává pokyny, kam jaký stůl, protože jsou tři různé druhy, já mlčky sama stavím hudební aparát. Jde to vše jako po másle. Kolem deváté večerní jsme hotoví. Z některých pokojů je slyšet smích a cítím i vůni nápoje, které mají svoji charakteristickou chuť.

Neděle, to je oficiální nástupní den. Od rána přijíždějí hosté, na recepci se zdravíme. Některé jsme viděli při nedávných koncertech. S některými jsme se viděli naposledy zde v loni. Nikdo se nemračí, snad jen trošku únava je vidět. Ti, co stávali ve tři ráno a jeli ranním vlakem, mají spánkový deficit, ale zdejší vzduch je probere. A tak celý den je recepce stále plná novými návštěvníky našeho týdenního pobytu. Je mnoho otázek, které se nás ptají, ale jedna přece jen vede, tedy je na prvním místě. „A kdy budete hrát?“ Jednoznačná a krátká odpověď vždy vyloudí úsměv a radost ve tváři. „Dnes večer.“ A tak únava, neúnava, v plné parádě jdeme na večeři, při které jako loni je na přivítanou borovička. Stojíme s Vaškem, Ivetou a Jožkou na schodišti a s každým si připíjíme. Do dna jsme skleničku vyprázdnili při přivítání posledního hosta. Každý si nachází své místečko, ti, co jezdí pravidelně, si sedají jakoby ke svým stolům. Večeře jedním slovem výborná, tři druhy teplého jídla, saláty, dezert atd. I ten největší jedlík by měl být spokojen.

O půl osmé je neoficiální příchod do sálu. Nikdo se netlačí, všichni jsou v klidu, protože vědí, že každý má své místo. A tak to také je. Přesně ve dvacet hodin zahajujeme první skladbou. Po ní si bere mikrofon Iveta a Jožko, řeč na uvítanou a také informace o programu na celý týden. Loni jsme tu měli s Vaškem Goralskou svatbu a lidé se nás ptají a co bude letos, co vymyslíte? Je to těžký úkol, co může být více než svatba? No schválně, co vás napadne. Mě nenapadlo nic, ale Jožko s Ivetou přece jen něco připravili, ale to bude program úterní a o tom vám napíší až ve čtvrtek.  

Ti, co přijeli již v sobotu, si naplánovali na neděli výlety, a protože svítilo celý den sluníčko, měli v obličeji jeho pozdrav. Večerní tanec se začíná rozjíždět, ale žádné otálení. Po přivítání se opět hraje a parket je již plný. Pohledem sleduji celý sál. Stojím na vyvýšeném místě, takže mám naprostý přehled toho, kde kdo sedí a kdo co v ten daný moment také dělá. První stůl po mé pravici je složen téměř z celé naší republiky. Litomyšl, Děčín, Kladno, Česká Třebová, Teplice, tuším, že i někdo z Chomutova tam sedí. A přesto jsou to kamarádi, kteří se potkali právě zde v Tatrách. Další stůl, ten je zase internacionální. Sedí u něj krajané z USA, Austrálie a Kanady a také z Těrlicka. Vašek Dvořák, náš loňský prezident, přivezl 28 kamarádů, kteří reprezentují Středočeský, Plzeňský a Karlovarský kraj. Zcela vlevo jsou zástupci Moravy, Znojmo, další prezident SURF clubu Jirka Horák. A třetí prezident Miloš Miler má u svého stolu Českou Lípu, Cheb a Kežmarok. Moraváci jsme tu asi jedna třetina ku dvěma třetinám Čechů. A jsou stoly, které jsou navzájem promíchané.

Jožko také oznámil, že v den obnovení našeho manželského slibu budeme nejenom opékat špekáčky, ale také budou dvě družstva, která budou vařit pro celý hotel kotlíkový guláš. Samozřejmě, že to bude formou soutěže o chuťově lepší guláš. Napsala jsem kotlíkový, ale pod balkonem, kde právě píši tento článek, se již chystají dva veliké kotle pro obě družstva. Ale o tom více až ve čtvrtek.

Také se k nám přihlásily dvě dámy. „Jsme z Kanady a letos jsme tam byli na vašem vystoupení.“ Hned reaguji a ptám se, odkud jsou. „Hráli jste u nás v Ottavě, v hlavním městě.“ Ano, hned jsem si vybavila sál a atmosféru, kterou jsme tam zažili. Jak jste se sem dostali, ptám se. Přijeli jsme na vaše vystoupení, ale bohužel ve středu musíme odcestovat. Každopádně i ty tři dny nám stály za to za vámi přijet.  

První den je za námi a já se dívám,  že mám opět román a to měl být krátký informační článek. No ale já mám před sebou ještě jeden den – pondělí. Vydatná snídaně je základem každého dne. Je to opět veliký výběr od sladkého až po slané. Zelenina, ovoce, jogurty, nebudu vše vypisovat. Máme stůl, odkud krásně vidíme na Lomnický štít. Je modro a vrcholek je pocukrovaný jako nadýchaný koláč od cukráře. Tak co je v plánu? Přes den si každí dělá to, co se mu zlíbí a zachce. My jedeme na Štrbské pleso. Jede nás přesně 11, jako ve fotbale. Jezero je nádherné, hotel Patria a za ním v zákrytu skokanské můstky. Pěkně to profukuje u vody, jdeme se schovat do koliby, kterou tak navštěvujeme každým rokem. Bohužel je zavřená z technických důvodů, ale máme naději, prý ve 12.30 otevřou a tak se vydáváme pod Solisko. Nejsou tu žádné návaly lidí, klid, slunce, modrá obloha, pohoda. Vracíme se opět ke kolibě, ale na dveřích je nový papír s nápisem, že otevírají až ve 14.30 a tak hladoví, o trošku zklamaní, jdeme jinam. Evička tvrdošíjně lpí na tom, že prostě tam musíme jít aspoň na pivo, že je to každoroční rituál a tak napotřetí se zadaří a my si dáváme někdo čaj, někdo kávu a někdo šulánky s mákem. Jsme nachození, jak jsme chodili sem a tam, sedáme do auta, které nás odváží do hotelu. Za chvíli bude večeře. Přicházejí další a vidím, že jsou také uchození. Dnes to vypadá na ploužáky na parketě. S tímto dobrým úmyslem s Vaškem zahajujeme druhý společný večer. První hodina opravdu je ve znamení romantiky. Parket je zaplněn. Ale po hodině se nám to vymyká z rukou a přidáváme na intenzitě až do samého vrcholu. Od stolů vidím zvednuté palce a spokojené pokyvování hlavami. To je veliká odměna. Zítra je úterý, o kterém vám napíši zase až ve čtvrtek.

Fotogalerie: Tatry 2015

/album/fotogalerie-tatry-2015/a11-jpg1/ /album/fotogalerie-tatry-2015/a12-jpg/ /album/fotogalerie-tatry-2015/a13-jpg1/ /album/fotogalerie-tatry-2015/a14-jpg/ /album/fotogalerie-tatry-2015/a15-jpg/
/album/fotogalerie-tatry-2015/dsc-1069-jpg2/ /album/fotogalerie-tatry-2015/dsc-1077-jpg2/ /album/fotogalerie-tatry-2015/dsc-1078-jpg/ /album/fotogalerie-tatry-2015/dsc-1082-jpg2/ /album/fotogalerie-tatry-2015/dsc-1097-jpg/
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>