Týdenní pobyt na Jadranu-Drvenik - pokračování - 3. část

16.09.2014 15:40

Jakmile začnu psát o kávě, dostanu na ni chuť, ale už jsem opět zpátky a budu pokračovat v psaní. Myšlenkami se ještě jen tak lehce vrátím do úterý. Z ranče jsme jeli dolů mezi posledními, ale kdo by si myslel, že půjdeme spát, tak to neuhodl. Na pláži jsme se setkali s těmi, co se jim ještě nechtělo spát a tak jsme si udělali noční piknik. Měsíc nám k tomu svítil. Byla vlahá noc…

Na čtvrtek byly zrušené všechny výlety po moři, prý má „něco“ přijít. Tak to nebude jen tak, myslím si. Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak tomu neuvěřím. Ve středu byla slunná obloha celý den. Řekla bych, že ani malé mráčky nebyly na obloze. Každopádně v noci ze středy na čtvrtek nebe začalo plakat. Ráno bylo všechno jinak, zima nebyla, jen nebe bylo čím dál tím smutnější. Těsně po poledni opět začalo plakat. Tentokráte to bylo ale velké. Většina z nás trávila čas na pokoji, každý po svém. Já již balila, protože po dnešním večerním vystoupení máme v plánu jet domů.

Vašek nabíral sílu na noční cestování a já si povídala s Hankou u kávy v restauraci. Najednou nás byl plný stůl a partie se stále zvětšovala. Kolem tekly proudy vody. Venku byla jen Evička s Davídkem a Patrikem, chytali ryby a měli náramnou radost, že mohou být venku, když prší. Je čas večeře a kolem stále prší. „Evi, jak to bude dnes večer?“ Bohužel neumím odpovědět, protože to nevím. Přichází paní Jana s návrhem, že se rozloučíme zvlášť v Hani a potom, bychom přešli do Adrie a i tam se se všemi rozloučili. Přestává pršet a Vašek vymýšlí jiné řešení. Počkáme, postavíme aparát a zahrajeme jako vždy v Adrii. Tu zprávu také všem Jana tlumočila, samozřejmě, že byla přijata kladně. Nebe se na chvíli umoudřilo, opět jsme postavili již po čtvrté v tomto týdnu náš hudební aparát. Vůbec jsem se netroufla podívat nahoru. Cítila jsem tu tíhu na svých zádech. Ošidila jsem sama sebe a nenápadně se podívala. Černo – ne že by byla tma, to mraky, které nám daly mini naději a držely se silou vůle. Začali jsme hrát, lidé si posedali, ale vzápětí začalo pršet. Ti, co seděli pod podloubím, měli štěstí, restaurace byla také již obsazená a tak ti ostatní se postavili tam, kde byla aspoň trošku střecha. Nad námi je látková markýza. Jak dlouho vydrží? Pod nohami máme mokro, ale bojujeme statečně. Hrajeme nepřetržitě hodinu, chvílemi leje, chvílemi poprchává a občas na to nemám výraz, co se z nebe na nás snáší. Deštníky jsou v permanenci. Tancuje se o sto šest. Tradice zůstala neporušena, majitelé obou hotelů se přišli rozloučit. Prostor před námi se neustále zmenšuje. Lidé z restaurace zaplnili vchod a všechny možné dírečky, aby s námi mohli zpívat i tancovat. Tancuje se tak divoce, že musíme hlídat i stojany s reproduktory, aby na někoho nespadly. Anežka u jednoho prostála celou hodinu a hlídala ho, přitom si vesele zpívala. Mimochodem ostrovy, než začalo pršet, byly zcela zřetelně vidět. Každopádně bylo prima, že jsme se nenechali odradit počasím a udělali si veselý závěrečný večer. Nastalo loučení… „Uvidíme se s vámi už příští týden v Hospůdce,“ říkali Moraváci. Ti, co jsou z Čech, zase říkali: „Uvidíme se na Barče.“ No a je to. Zvesela to začalo a zvesela to končí….

Je páteční ráno, budík nám dává znamení, že je čas vstát a vydat se na zpáteční cestu domů. Tu jsme již chtěli podniknout včera, jenže počasí nebylo opravdu na cestu vhodné. A tak si dáváme ranní kávu a chleba s máslem. Ejhle, sluníčko, no tak to je moc dobře, myslím si. Se sluníčkem je to přece jen veselejší. Opouštíme Drvenik a loučíme se s Jadranem…

Fotogalerie: Týdenní pobyt na Jadranu-Drvenik - pokračování

/album/fotogalerie-tydenni-pobyt-na-jadranu-drvenik-pokracovani1/dscn0939-jpg/ /album/fotogalerie-tydenni-pobyt-na-jadranu-drvenik-pokracovani1/dscn0947-jpg/ /album/fotogalerie-tydenni-pobyt-na-jadranu-drvenik-pokracovani1/dscn0948-jpg/ /album/fotogalerie-tydenni-pobyt-na-jadranu-drvenik-pokracovani1/dscn0950-jpg/ /album/fotogalerie-tydenni-pobyt-na-jadranu-drvenik-pokracovani1/dscn0951-jpg/