Velká Bíteš 3. 11. 2011

04.11.2011 21:45

Zataženo, nevlídno, pochmurno, tak to vypadá venku posledních pár týdnů. Tak si tu radost musíme najít, nebo vytvořit v sobě samých. No jo, to se lehce řekne, ale jak? Každý z nás si to dělá po svém, někteří možná ani nevíme jak. Pak si říkáme, že to musíme nějak vydržet. Jedeme po D1 a já si tak přemýšlím. Koukám z okna, jeden proud aut tam a druhý proud zpět. Kam všichni pořád jezdíme? No, já vlastně vím, kam jedeme. Jedeme směr DOMOV, ale ještě před tím zastavíme na pár hodin ve Velké Bíteši. Je to dva roky, co jsme tu byli minule. Koukám po sále, nic se nezměnilo. Ochotný technik je na svém místě a to je dobře. „Co mám ještě donést, to světlo je tak dobré, potřebujete ještě něco?“ To je už první pozitivní krok k tomu, aby se nám dobře hrálo. Ve smlouvě máme sice napsané, že pořadatel zajišťuje pomoc, ale…. Jsou chvíle, kdy mám chuť utéci. Ale to jsou výjimky – naštěstí. V Bíteši se změnilo vedení, je tu mladý pan ředitel. Vůbec tento týden máme štěstí na mladé pořadatele. Stoly zaplnily celý sál. V přísálí je připraven bar a dva číšníci. Kdo je v sále první? Snadná odpověď, SURFáci. Máme čas, tak povídáme, co je nového. Jirka vždy řekne Nová Paka a Nový Bydžov, jo, to znám, ale vždy se smějeme. „Jirko, ne abys to přestal říkat!“ Už hrajeme. Pomalu se začínáme zahřívat a obecenstvo s námi. Mrkám na Vaška, který se směje, zřejmě opět kuje nějaké pikle. Před koncertem se mě pan ředitel ptal, do kdy budeme hrát. Nebyla jsem schopna mu odpovědět, protože každý koncert probíhá jinak. I dnes jsme přetáhli, ne kvůli přídavkům, ale během jsme se opět nějak zapovídali. Bavili jsme i sami sebe. Domů to máme kousek. Za námi vidím modré blikající světlo a nápis STOP. Stáli jsme na silnici a Vašek nastavoval navigaci. „Vašku, nikam nejezdi, za námi jsou policajti,“ říkám Vaškovi. „Jak to víš?“ Jeli jsme tak 10 km v hodině. Vašek nevěděl, zda má zastavit, nebo co má dělat. Byli jsme v křižovatce. Najednou světlo zhaslo. Zastavili jsme. „Pane řidiči, předložte… a kam, co a kde a proč a odkud.“ Vašek zatím velmi klidně odpovídá. Podívala jsem se na oba, shodou okolností také mladí pánové, odhaduji 20 roků. Už jsem to nevydržela a rázně jim řekla, že jsme tu hráli, a že jedeme domů. „Tak vy jste tu hráli?“ Vašek do mě strčil. „Ano, zpívali jsme tu a snažili se udělat pár lidem radost.“ To jsem asi přepískla, pomyslela jsem si. Kupodivu to zabralo. „Tak jeďte.“ A tak jsme jeli.

Fotogalerie: Velká Bíteš 3. 11. 2011

/album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0731-jpg1/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0735-jpg1/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0738-jpg1/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0741-jpg/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0745-jpg1/
/album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0752-jpg1/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0753-jpg/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0755-jpg1/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0757-jpg/ /album/fotogalerie-velka-bites-3-11-2011/dsc-0762-jpg/
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>