Vystoupení 27. 11. - 14. 12. 2014

17.12.2014 16:02

Dobrý den, dobrý večer, zkrátka ahoj moji milí čtenáři, Surfáci, kamarádi, vy všichni, kteří jste nyní otevřeli můj deník. Zjišťuji, že mám veliké resty, co se psaní týče. Také jste mi to někteří dali najevo. Ano, rozumím vám. Pro některé z vás je to tradice. Ráno vstanu, udělám si kávu a otevřu si internetové stránky Evy a Vaška. No a vy je otevíráte, těšíte se na něco nového a ono nic. „Vždyť hráli v Praze na Barče, v Hospůdce a…,“ jak to, že to tam ještě nemají napsané.

Nyní dám vše do pořádku. Tak se pěkně usaďte a udělejte si pohodlí. Začínáme… Tak nejprve vám dlužím vysvětlení, no, i když nevím, nebo nejsem si zcela jistá, zda své nepsaní mám nějak vysvětlit. Ale už jsem to nakousla, tak to také dojím. Společně s Vaškem jsme slíbili do Vánoc novinky, jak na DVD, tak na CD. DVD jsou již pět dní na světě, ještě jedno sice chybí, ale to se také brzy narodí. A slíbená CD? Tak na těch jsme pracovali až do posledního dne našeho pobytu v České republice. Právě nyní sedím na jednom z velikých letišť ve Spojených státech a píši vám tyto řádky. Vzpomínkami se vrátím na naše vystoupení, která jsme s Vaškem absolvovali.

To že my s Vaškem a Evičkou a také už někteří z našich řad SURFáků máme rok 2015, to asi není žádná novinka. Vše začalo v Praze na Barče. Zde jsme si nastavili čas tak, že když jsme začínali hrát, bylo 18.00 hodin, ale my si hodinky posunuli tak, že bylo 22.00, takže do půlnoci nám zbývalo pouhé dvě hodiny. Barča se vyznačuje velikým tanečním parketem a ten byl plně využitý. Nejprve se do publika pustil Vašek, zespodu mi dával nenápadně pokyny, jaké písničky budeme hrát. Vždy, když se tak prochází mezi tančícími páry, nasbírá přáníčka, která postupně plníme. Jen si je zapamatovat. Půlnoc byla tu, aniž jsme se nadáli. Na jeviště jsme pozvali současného prezidenta SURF clubu pana Vaška Dvořáka, exprezidenta pana Miloše Milera a pana Josefa Skučka, který na Barču chodí od samého začátku našeho účinkování. Půlnoc jsme, jak se patří, odbili zvony a šampaňským si připili. Po půlnoci jsme se s Vaškem vystřídali a já se ocitla na sále mezi našimi příznivci. No a jak to vše dopadlo? No přece dobře, gratulace, pusinky, obětí, přáníčka… Tak, jak to bývá, když se slaví Silvestr.

Další hudební vystoupení jsme se s Vaškem vypravili do nedalekých Sebranic. Je to vždy paráda, když hrajeme v blízkosti domu. Celkem 20 minut jízdy. Mladí fotbalisté se domluvili, že udělají zábavu, a tak si nás pozvali. Všemu velela slečna Monika a k ruce měla sedm mladíků. Všichni pěkně ustrojeni. Sál v Sebranicich byl vyprodaný a co bylo ještě milé, že zde Vašek potkal „kluky a holky“, kterým hrával na odpoledních čajích před čtyřiceti léty. Bylo to milé, hlásili se k němu a vzpomínali…. Byla to, jak já říkám, klasika, zpíval celý sál. Mladí fotbalisté stáli u dveří a dívali se, jak se lidé ještě umí bavit.

Během prosince jsme také oslavili Vaškův odchod do důchodu, zní mi to tak trošku zvláštně, nebo nereálně, nebo no prostě, je to sice realita, ale nějak to ještě neberu. Setkání proběhlo u nás v Hospůdce u SURFu přesně v den „D“, tedy odchod do důchodu a ještě oslava narozenin. Všechno bylo při jednom a večer jsme pokračovali. V Hospůdce proběhl moravský Silvestr. Vašek je sice v důchodě, ale v hudební dráze pokračuje stále dál. A těch nápadů, co se mu neustále rodí v jeho hlavě. Vždycky mi říká, že ty nejlepší nápady mu chodí kolem čtvrté hodiny nad ránem. Ale tu noc, po oslavě a ještě po vystoupení si myslím, že spal jako zabitý, byl náročný, ale veselý den. Ještě druhý den jsme trávili s naši příznivci, kteří byli u nás ubytovaní.     

Kromě novinek, na kterých jsme pracovali ve dne i v noci, jsme stačili natočit dva televizní pořady, které by se měly vysílat v TV v době Vánočních svátků a Silvestra. Pokud vše dopadne tak, jak má, dáme vám včas vědět.

Těsně před naším odletem jsme byli pozváni panem starostou do Luže, to je místo, kde jsme vystupovali v roce 2007. Pokud vám napíši, že Luže je u Košumberku, hrad a léčebna, tak mnozí už budete asi vědět. V sále bylo plno a už jen spustit hudbu. Sál od sálu, kulturák od kulturáku, město od města, nedá se vzít žádný paušál, co se bude hrát a zpívat. Pokaždé je to jiné. A v Luži jsme vybírali písničky tak, aby si je lidé s námi zazpívali. Vašek byl na jevišti pouze tehdy, když hrál na harmoniku, jinak celý čas trávil v publiku. Přišly za námi i pořadatelky, které si nás právě sem do Luže pozvaly před osmi léty, a tak jsme si zavzpomínali a domluvili se na příští rok, že zahrajeme na městských slavnostech o prázdninách. Na hudební vystoupení mají veskrz romantické místo, hrad, který je v létě a hlavně v noci vidět z velké dálky. Domů se vracíme přes Svitavy a já si říkám, že po stejné silnici pojedeme i zítra, protože hrajeme v Ústí nad Orlicí. To je naše tradiční místo. S paní ředitelkou jsme se shodli na tom, že tu uzavíráme již 19. sezónu. To je ale roků. To některým z nás bylo čerstvo dvacet. Tomu se mi ani nechce věřit. Ale když se podívám do sálu, tak tu vidím ty, kteří tu s námi jsou od prvopočátku. Pravda, někteří netancují, už „jen“ sedí, poslouchají a zpívají si s námi. Na některých ten čas je vidět, ale jsou mezi námi takové typy, jako by se u nich čas zastavil. Zde nemusím vůbec přemýšlet, co hrát. Jejich přáníčka znám zpaměti. Udělali jsme s Vaškem takovou vzpomínkovou sérii, kdy jsem nechala tanečníky během předehry hádat, jaká je to skladba. To byl zajímavý moment.

Mezi koncertováním opět trávíme čas ve studiu. Nepíši to proto, abych vám dala najevo, jak hodně pracujeme. Ostatně každý „normální“ člověk musí pracovat, aby se uživil. Ale chci vám tím říct, že nenecháváme nic náhodě a do posledního momentu se vše snažíme dělat, co nejpoctivěji. Někteří si možná řeknete, co to je to nejpoctivěji. Vysvětlím. Když jsme ve fázi, že hudba i zpěvy jsou natočené, dojde k takzvanému míchání dohromady. To je moment, kdy přichází na řadu „subjektivní pocit“ každého z nás, kdo se na tom podílí. Nemůžete si ochytat, nebo zvážit, nebo změřit kolik v té, či oné písničce přidám kytary, basy, bicích, nebo klavíru. Někomu se líbí to a jinému zase ono. A to je fáze, kdy celý tým po vymíchání dostane k poslechu CD domů a píšeme si poznámky. Pak je dáme dohromady a provádíme opravy, úpravy. A tak to děláme tak dlouho, dokud nikdo z nás již k tomu nic nemá.

Poslední vystoupení v letošním roce v naší vlasti máme 14. prosince ve Strakonicích. I sem se vracíme pravidelně. Každé dva roky navštěvujeme toto jihočeské město. Nedělní odpoledne je krásným vyvrcholením letošního roku. Libí se mi, jak lidé přišli oblečeni. Evidentně se na taneční odpoledne připravovali. Sympatický technik mi hlásil, že mají vyprodané. Předsálí, přísálí a dokonce i balkon. To je radostná a velmi příjemná zpráva pro nás s Vaškem. A tak hrajeme s velikou radostí. I několik SURFáků tu vidím. Přijeli za námi z Prahy, z Vysočiny a od Sušice. Po poslední skladbě jsme ještě přidávali a pak už jen nastává balení a nošení do auta.

Stále sedím v odbavovací hale. Máme ještě hodinu čas do dalšího odletu. A tak občas zvednu hlavu od psaní a pozoruji lidi kolem sebe. Na letišti je vždy možné vidět mnoho národností a slyšet spousty cizích jazyků a mnohdy vůbec netuším, o jakou řeč se jedná. Také je to možné vidět a sledovat různé styly oblečení. Hlavně mě vždy zaujmou takové ty hábity, do kterých se halí jak ženy, tak muži, to jsou většinou Indové. Ženy jsou prostovlasé a na čele mají tečku a všimla jsme si, že jsou různé barvy, to je dle toho, do jaké kasty patří. „A mami, proč ti černoši mají tak veliké rty?“ to byla jedna z otázek naší Evičky.

Na chvíli se s vámi rozloučím, ale zase se vám ozvu a něco napíši. Přeji vám klídek v rámci možností a pohodičku. Vím, že to možná zní trošku jako fráze, ale já vám to opravdu přeji, jestli mohu být trošku neskromná, přeji to i sobě a své rodině.  Tak zatím ahoj a zase brzy sraz na tomto místě.